Jako mávnutí kouzelným proutkem

Malé město s názvem Invermere se mělo stát na chvíli mým novým domovem. První pocity byly hodně roztodivné a těšila jsem se, až se zase vrátím do Vancouveru. Dokonce si pamatuji, jak jsem si říkala: "Až si zase vymyslím takovou kravinu, tak mě radši zastřelte." Jak se říká, každý začátek je těžký. A já jsem sem přijela sama a neznala vůbec nikoho.
Jenže to netrvalo dlouho a já se do tohoto místa zamilovala a návrat do Vancouveru začala odkládat.

Nedokázala jsem si představit, jaký pro mě bude život v malém městě, přeci jen jsem vyrůstala ve velkoměstě a bála jsem se, jak to tady zvládnu. První příjemné překvapení mě čekalo, když pro mě moje nová spolubydlící přijela do Banffu. Znaly jsme se jen přes Facebook a i tak byla ochotná strávit 5 hodin v autě a odvézt mě do nového domova.
Další příjemné překvapení následovalo hned další den, kdy jsme vyrazily na večeři, kterou město pořádalo pro svoje obyvatele. Stačilo přinést konzervu s jídlem pro místní charitu a člověk dostal báječnou vánoční večeři zadarmo.

První týden jsem se rozkoukávala a chodila na procházky po městě. Po pár dnech mě to přestalo bavit, protože město je malé a moc věcí na prozkoumávání tady není. Naštěstí jsem po týdnu začala chodit do práce a poznala nové lidi. Středisko se jmenuje Panorama Mountain Village, od města je vzdálené asi 15 kilometrů a je nádherné. Všude kolem jsou hory... ty bláho, ty hory!

Naše oddělení /housekeeping/ je největší a pracuje tam přes 30 lidí z celého světa (nejvíce cizinců v resortu je z Austrálie). Chvíli mi trvalo, než jsem si zapamatovala jména. Největší výhoda celého resortu jsou jmenovky, které musí mít každý zaměstnanec viditelně na tričku. Další super věcí byla seznamovací párty,  po týdnu večeře a další párty na uvítanou. Pocity, že se tady budu nudit a nebudu mít co dělat vzaly celkem brzy za své... párty, společné večeře, hokejové zápasy, lyže, prkno, horké prameny atd... ale o tom až příště.

Calgary a Banff

Po odjezdu z Vancouveru jsem se rozhodla trochu cestovat a dát si na chvilku pauzu od práce. První zastávka byla v Calgary. Strávila jsem 15 hodin v autobuse a opět si uvědomila, jak je Kanada obrovská země. V Calgary jsem bohužel nikoho neznala a docela brzy se začala nudit. Město je zajímavé hlavně v létě, kdy se tady každoročně pořádá rodeo soutěž Stampede. Rodeu je věnována i historická vesnice Heritage Village, kde jsou názorně ukázány věci z historie, včetně živých ukázek nebo přehlídky dobových kostýmů. V zimě mají bohužel zavřeno, takže ani tady jsem nakonec nebyla.

Mezi další turistické atrakce patří vyhlídková věž. Její nevýhodou ale je, že je menší než všechny mrakodrapy kolem. 

Něco zajímavého jsem v Calgary přeci jen našla. Na území downtown mají MHD zadarmo, takže když venku bylo -10°C, nemusela jsem mrznout a svezla jsem se. Jak se vyhnout mrazu je v Calgary docela jednoduché :-) S tím souvisí další zajímavost a tou je Skywalk systém. Je to systém pro chodce, který vede uvnitř budov, na úrovni 1. patra. Když jsem to objevila, tak jsem pochopila, proč je na ulicích tak málo lidí. Skywalk systém vede skrze mrakodrapy a je plný restaurací, kaváren nebo obchůdků.

Z Calgary jsem se vypravila do městečka Banff. Je součástí skalistých hor a hodně lidí sem jezdí kvůli překrásné přírodě nebo v zimě za lyžováním. 
Vzpomněla jsem si, že se sem přestěhoval kolega z bývalé práce, tak jsem mu napsala a nakonec jsem u něj mohla jednu noc přespat. Spaní na gauči nebylo sice moc pohodlné, ale večer jsem dostala večeři, víno a ráno pak i snídani. Nemohla jsem si stěžovat. 

Druhý den jsme společně s jeho kamarádem prošli město. Spíše městečko :-) Zrovna se tu konal nějaký předvánoční festival, tak tu bylo živo. I tak jeden den na návštěvu Banffu stačil. Potom jsem se přesunula do svého nového "doma" - do městečka Invermere.

Pád na hubu... aneb proč jsem odjela z Vancouveru

Důvodů k odjezdu jsem měla hned několik a tím hlavním bylo počasí. Na konci září začalo pršet a pršelo a pršelo a stále pršelo. Když jsem si před půl rokem vybírala, kam do Kanady pojedu, byl Vancouver jasná volba. Věděla jsem i o počasí, jaké tady na podzim a v zimě panuje - tj. vytrvalý déšť. Ale myslela jsem si, že jsem silná a zvládnu to. 
Ale ouha. Nečekala jsem, že "vytrvalý déšť" je opravdu vytrvalý a když pršelo 14 dnů v kuse a moje nálada začala klesat pod bod mrazu, bylo mi jasné, že tohle nezvládnu.

Druhé znamení k odjezdu bylo na konci září, kdy jsem přišla o práci. V restauraci Donair Dude skončila sezóna a propustili polovinu lidí. Najít novou práci nebylo nijak složité, tak jsem si našla rovnou dvě. Přes den jsem pracovala v opět restauraci, kde jsme tentokrát připravovali saláty (mňam!) a po večerech jsem občas vypomáhala v úklidové firmě.
 
Už v té době mi poněkolikáté proběhla hlavou myšlenka odjet na hory a užít si sníh a zimní sporty. Když jsem pak přišla o střechu nad hlavou, tak mi bylo jasné, že odjet prostě musím. 

Původně jsem chtěla v tomto blogu psát hlavně o dobrých zážitcích, výletech a zkušenostech. Kdo mě zná, tak ví, že patřím mezi ty, kteří si neradi stěžují, a spíše se snažím na všechno koukat z té lepší stránky. Jenže život není vždy idylický a patří sem i těžké chvíle a úskalí, která musíme překonávat. Moje zkušenost byla hodně nepříjemná a bohužel to byl tvrdý pád na hubu. 

Prvního listopadu jsme se přestěhovaly do nového bytu a samotné stěhování bylo hodně hektické. Přeci jen jsme bydlely pohromadě 4 ženské a každá z nás měla spoustu věcí. Nakonec jsme to ale zvládly!
Já jsem šla večer zase pomáhat do úklidové firmy a v půl dvanácté mě měla vyzvednout kolegyně Míša. Chvilku předtím mi volala jedna ze spolubydlících a řekla, že si na ně došlápl správce - že je v bytě nějak moc lidí a co to má znamenat. Nechápala jsem a o to víc byla překvapená, když mi řekla, že v bytě s nimi zůstat nemůžu, že si musím okamžitě najít něco jiného. Asi si dokážete představit, jak mi bylo. V novém bytě jsem mohla tu noc přespat a pak musela pryč. Na chvilku se ze mě vlastně stal bezdomovec. Naštěstí jsem kolem sebe měla ve Vancouveru dobré kamarády, kteří mi pomohli. Jak se říká, v nouzi poznáš přítele. A je to pravda!

Určitě se ptáte, jak se tohle mohlo přihodit. Odpověď je jednoduchá: lidská hloupost. Spolubydlící, která nový byt našla, se zapomněla zeptat, jak to je se spolusdílením bytu. Bohužel si ani nepřečetla smlouvu, kde byla tato problematika popsána. Vše by se ještě dalo vyřešit předtím, než jsme se měly stěhovat, smlouvu jsme spolu pak procházely, ale bála se vzít do ruky telefon, zavolat správci a domluvit se s ním.

Křičela jsem, brečela vzteky a zoufalstvím uprostřed ulice a nakonec se s tím vším musela poprat. Jsem o pár "přátel" chudší a o jednu zkušenost bohatší. Během měsíce jsem se nakonec 4x stěhovala a moc děkuju všem, kteří mně pomohli se stěhováním věcí nebo u sebe nechali nějaký čas přespat.
Na konci listopadu jsem z Vancouveru opravdu odjela, nová práce na mě čekala v Panorama Mountain Village - ve Skalistých horách.

Výlet do USA - víkendový Seattle

Do Seattlu jsem vyrazila opět s českými kamarády a byla to sranda. Počasí je tam na podzim úplně stejné jako ve Vancouveru - to znamená, že celý víkend pršelo.

Seattle je známý především tím, že tam byl založen Starbucks. Úplně první kavárna je na rohu naproti dalšímu známému místu - Pike Place Market.

Je to tržnice, kde se dá koupit spousta hezkých i netradičních suvenýrů, ovoce, zelenina, květiny, oblečení, gramofonové desky nebo staré časopisy. Jeho světově proslulou částí je pak trh s rybami.
Místní prodavači tady hází vše, co prodávají - ať už jde o ryby malé i velké, kraby, mušle nebo pohádky s kaviárem. Je vidět, že je jejich práce baví a zákazníci se sem rádi vrací.

Přidávám sem odkaz na video, kde jsou prodavačí v akci.

Trh je docela veliký a jeho součástí je i hodně netradiční street art umění - pokud se to uměním dá vůbec nazvat. Je to zeď vytvořená ze žvýkaček! Je nuvěřitelné, kolik jich tam je a také v jaké výšce jsou až umístěné. Taky jsem tam jednu přidala :-)

Pokud jste milovníky hudby nebo umění, je Seattle místo, které stojí za návštěvu. V každém parku je nějaké socha nebo instalace a také je tu  úžasné muzeum hudby. Je přímo vedle Seattle Needle (ta špičatá vyhlídková věž) a už sama jeho budova je umělecké dílo. Kamarádka popsala tuhle budovu jako obří mnohobarevnej vrak auta z budoucnosti... prostě se to musí vidět, popsat to nejde.

Uvnitř je pak výstava kytak, skripty, zmínky o místních hudebnících jako Pearl Jam, Nirvana neboJimi Hendrix. A taky nahrávací studio, kde si člověk může zkusit nahrát vlastní nahrávku.

Podzimní výletování

Manning Park ... a hláška "Neznám bolest!"

 

Výlet do Manning parku mě čekal přesně 1.září. Po dlouhé době to byl  víkend, kdy jsem měla volno a stejně tak moji kamarádi Vašek a Marta.
Čekal nás pochod cca 30 kilometrů, na který jsem se moc netěšila. Už asi dva týdny mě trápila bolest nohy a každé došlápnutí bylo nepříjemné. Nakonec jsem se rozhodla jet, přeci jen po vyčerpávajícím létu v práci jsem se těšila na hezkou přírodu a společnost kamarádů. A šlo se jen po hřebeni, takže to nakonec nebylo tak náročné.

S Martou je velká sranda, je z Ostravy a její vtipy jsou super. Často se nám spolu stává, že se začneme smát a je nemožné přestat. Také je to tvrdá holka, která nezná bolest... Hláška "Neznám bolest." patří mezi její oblíbené a při výletu do Manning parku jsme jí nakonec použily obě. Já díky své bolavé noze a Marta kvůli tomu, že jí cestou luplo v koleni. Nejlepším kamarádem nám byl Ibuprofen :-)

Nakonec jsme těch 30 kilometrů ušli, i když jsme nedošli až na konec stezky. Začínalo být pozdě a Vašek se bál (asi oprávněně), aby nás nemusel nést nazpět. Ale my statečné holky jsme vše zvládly.

Whytecliff Park ... aneb když člověk zapomene na příliv

 

cesta při odlivu

Další výlet byl v rámci Vancouveru. Jeli jsme do Whytecliff parku na piknik. Já, Marta a Martin - další Čech, nováček ve městě. 

Cesta tam nám trvala přes hodinu, protože park je hodně vzdálený od centra. Součástí parku je i ostrov, kam se dá normálně dojít po stezce z kamenů. 

A na tomhle ostrově jsme se rozhodli si udělat piknik. Bylo krásně, svítilo sluníčko a my si užívali hezkého dne. Víno, jídlo, pohodička.

 a při přílivu ...

Sranda ale skončila v době, kdy jsme si uvědomili, že se kolem nás přestali procházet lidé a že je možné na čase vydat se nazpět. Ale ouha... Cesta, po které jsme přišli, tak byla zatopená. My jsme totiž zapomněli na přiliv!

Řešení nebylo příjemné, ale bylo nutné... sundat kalhoty a brodit se nazpět. Po pupík ve vodě, batoh na zádech, boty kolem krku a srdce v kalhotách. Měla jsem strach, abych do vody nezahučela úplně, nenamočila se a nezničila mobil anebo foťák. Nakonec jsme se všichni úspěšně přebrodili a věci zůstaly suché. Já s Martou jsme si nakonec byly i zaplavat... já tedy jen jedno dvě tempa, protože voda byla LEDOVÁ.

Vancouver Island

Během září jsme stihli ještě jeden výlet. Tentokrát jsme jeli na celý víkend na Vancouver Island. Je to ostrov o velikosti celé České republiky. 

V pátek večer jsme se nalodili na trajekt a v noci dojeli do města Toffino.

Druhý den jsme prošli město, kde je moc hezká galerie - vystavují se tam díla indiánského umělce, jmenuje se Roy Henry Vickers. Jsou to krásná díla, ze kterých přímo dýchá spiritualita a indiánské tradice.

Odpoledne nás čekal výlet na Long Beach, což v překladu znamená "dlouhá pláž". A je opravdu dlouhá, ani není vidět, kde vlastně končí. Má přes 11 kilometrů!
Je oblíbená zejména mezi surfaři, protože vstup do moře je pozvolný a jsou tu velké vlny. Ideální také pro ty, kteří se chtějí surfování teprve naučit.


Na druhý den jsme spali opět v kempu. Nutno poznamenat, že místní kempy jsou úplně jiné než ty v ČR. Jednotlivá místa jsou připravena na kempink, vždy je tam rovná plocha na stan nebo dva, stůl a lavičky, ohniště. Každé místo je označeno číslem, takže potřebujete mapu, abyste našli své místo. I když přijedete v noci, tak to nevadí, protože u kanceláře je cedule s místy, která jsou stále volná. V každém kempu jsou záchody a někdy i sprcha. Velmi často i přístup na wi-fi.

Druhý den jsme se vypravili na další pláž. Šlo o Botanical Beach, která je zajímavá kvůli živočichům, kteří tu žijí - a to převážně v puklinách a dírách ve skalách. Místní sasanky je nejlepší pozorovat při odlivu a my jsme tu byli ve správný čas.


Poslední zastávkou bylo hlavní město na ostrově - Victoria. Oproti Vancouveru tu na člověka dýchne historie. Ze všech kanadských měst se tu také nejvíce dodržují tradice, a jelikož tady žije spousta Angličanů, tak i místní tradice nejvíce evokují starou Anglii.

Dominantou města je hotel Fairmont Express, z velké části zarostlý břečťanem. Hotel je přímo u přístavu - je to ta velká budova na fotce vpravo. 

Událo se toho hodně...léto ve Vancouveru

Za chvíli jsou Vánoce a já jsem zjistila, že poslední příspěvek na mém blogu je z období prázdnin.
Mám co dohánět a stalo se toho opravdu hodně... několikrát jsem se přestěhovala, jednou jsem si musela hledat nové bydlení ze dne na den, změnila práci a byla na mnoha výletech.

Ale pěkně popořádku.

Léto ve Vancouveru bylo vážně parádní. Teplota se často pohybovala kolem 30°C, což je na Vancouveru až nezvyklé. Co se mi ale líbilo nejvíc, tak byla široká škála aktivit, které se daly podnikat. Kromě výletů na kole nebo s kamarády po okolí se dělo spousta věcí ve městě samotném - jak už jsem psala, byla soutěž ohňostrojů, Pride Parade, letní kino.


Během léta jsem si také udělala místní řidičák.
Můj český řidičák tady totiž po 3 měsících přestává platit a mezinárodni tu vůbec neuznávají. Auto sice nemám, ale s kamarádem jsme hodně jezdili na víkendové výlety a někdy se střídali v řízení. Vzhledem k tomu, že jsem radši opatrná a vysvětlování policistům jsem se chtěla vyhnout, tak jsem zvolila cestu nového ŘP. Po složení teoretických testů mě čekala jízda. Musela jsem si přivézt vlastní auto a zkouška trvala 45 minut.
Co se mi líbilo, tak je systém, jakým ke studentům přistupují. Na začátku jízdy každý dostanete kartičku, kde jsou otázky, které chcete položit zkoušejícímu. Jestli můžete mít sluneční brýle, jestli je možné mít puštěné rádio... nebo třeba i to, co dělat, když se chci podrbat na nose. Může se to zdát hloupé, ale pro ty, co dělají řidičák poprvé, tak přesně takové otázky řeší. A tady jsou na to připraveni.
Jízdu jsem samozřejmě udělala, můj zkoušející měl jen jedinou výtku - jezdila jsem moc pomalu :-))

Nejlepší letní zážitek byl výlet letadlem. Kamarád, který tu studoval a dělal pilotní licenci, mě vzal do maličké Cesny a já tak mohla strávit 4 hodiny v letadle. A samozřejmě jsem měla možnost i chvilku pilotovat. Myslela jsem, že na řízení letadle je nejsložitější vzlet a přistání. Ale není to tak.

Nejsložitější je samotná příprava letadla na vzlétnutí. Nejprve se musí letadlo zkontrolovat po technické stránce, domluvit s věží povolení ke vzletu a pak začne sranda. Před samotným vzletem je potřeba provést asi 50 činností, které letadlo připraví a pak se jde do vzduchu. Samotný let je pak oproti ostatnímu docela jednoduchý.

Zábava ve společnosti gayů a lesbiček

V sobotu ve Vancouveru vyvrcholila soutěž ohňostrojů a víkend hned pokračoval další světoznámou akcí.

V neděli se konala Pride Parade, průvod homosexuálů, lesbiček, bisexuálů a transgender osob (LGBT). Všude bylo vidět duhové vlajky - vylepené v oknech, ve výlohách obchodů, v restauracích. Dokonce jsem viděla i přechod pro chodce namalovaný pestrobarevně.

Letos to byl 34. ročník a předpokládalo se, že to bude akce s cca 650 000 účastníky. Dopoledne jsem strávila v práci, ale naštěstí jen do poledne. Všichni mi záviděli, že mi směna končí tak brzy, protože jak jsem psala dříve, tak pracuji na Davie Street a tato ulice je známá jako centrum LGBT komunity.
Takže když skončil průvod, tak se všichni přesunuli právě do této ulice a v našem bistru se utvořila pěkně dlouhá fronta. Minulý rok to prý byl had lidí až ven z obchodu a kolegové obsluhovali zákazníky po 6 hodin v kuse. Loni se museli volat do práce i lidi, kteří měli ten den zrovna volno.

Proto jsme se letos připravili lépe a nadělali spoustu věcí do zásoby a pořídili ještě jednu pokladnu. Ale i tak, fronta byla i letos celodenní a na odpočinek nebyl čas. Pro mě to ale neplatilo :-)
Já jsem si tuto krátkou směnu domluvila 3 týdny dopředu, protože o místní Pride Parade jsem hodně slyšela a nechtěla jsem si to nechat ujít. A stálo to za to!

Vancouver jako město je hodně známé pro svoji otevřenost. Nejenom různým kulturám z celého světa, ale právě i lidem s jakoukoliv sexuální orientací.

V průvodu pak jsou všichni, nejenom gayové, lesbičky, či transsexuálové. Jsou tam prostě všichni - bylo možné vidět skupiny žáků nebo učitelů, které podporují rovné vzdělání pro všechny. Hasiče, policisty, řidiče autobusů, lidi ze Starbucks, bank apod.

Byla to přehlídka kreací, modelů a bláznivého oblečení, ale v samotném průvodu byli i např. naháči. Lidé tancovali, bojovali s vodními pistolemi, předváděli se... byla to sranda. Průvod trval přes 2 hodiny, bylo krásně a odnesla jsem spoustu dárků a reklamních předmětů. Z odpoledne na pláži pak i připálená ramena :-))

Úžasné ohňostroje - Celebration of Light

Celebration of Light je místní událost, na kterou se v létě každý těší. Jde o soutěž, kdy se hodnotí ohňostroje. Během dvou týdnů se konají 3 představení, z nichž každé pořádá soutěžní tým z jiné země. Letos to byly Vietnam, Brazílie a Itálie.

V den konání jsou nacpané pláže, posíleny linky MHD a konají se různé doprovodné akce, koncerty apod. Nejlepší místo na pozorování ohňostroje je English Bay Beach, protože přímo naproti pláži je v zálivu umístěna odpalovací rampa.

Celé představení trvá kolem 20 minut a ještě k tomu hraje doprovodná hudba. Ležet na pláži opřená o kládu, pod sebou písek, vedle sebe kamarády, nad hlavou "vybuchující pestrobarevné pampelišky" ... BYLA TO PARÁDA!!!

Výlety po okolí

Venku je krásně, tak po práci podnikám výlety po okolí - na kole, což je tady velmi bezpečné díky vyhrazeným pruhům pro cyklisty.

Můj první výlet byl do jedné z nejstarších čtvrtí ve Vancouveru - Shaughnesy. Většina domů je schovaná za vysokými zdmi a stromy, ale přeci jen jsem objevila pár domů, které bylo vidět. A že bylo na co koukat. Jsou to spíše vily a jsou obrovské.


Další super cyklostezka vede po Stanley parku. Je to jedno z nejoblíbenějších míst, kam vyrážejí na procházky a projížďky místní lidé i turisté. Je to nejoblíbenější místo ve Vancouveru, protože je to kousek od centra a hlavně proto, že stezka vede po pobřeží a kolem pláží. Cesta je pevná a chodník je rozdělený na 2 části - jedna je pro pěší a druhá pro cyklisty a bruslaře. Navzájem se tu lidé respektují, takže člověk nemusí moc dávat pozor na cestu a může se kochat výhledem po okolí.

Kolem Stanley parku jsou celkem 3 pláže - First Beach, Second Beach a Third Beach. Se jmény si tu hlavu moc nelámali :-)

Na Second Beach se v létě pravidelně pořádá promítání filmů. Když je hezky a je zajímavý film, tak se tu sejde až 2 tisíce lidí. To bylo například, když promítali Lvího krále nebo Pomádu. Lidé si vždy přinesou deku na sezení nebo trávníkové židličky, lze vidět i nafukovací matrace anebo i normální peřiny. Je to vždycky událost, místo, kde se schází party kamarádů. Samozřejmostí je přinést i něco na zub, někteří si dokonce přinesou i malý gril a dělají v parku barbecue.
Sranda je, když film skončí a celý dav se vydá z parku do centra a na autobus. Problém to ale není, je tu samozřejmostí, že jsou posíleny linky a autobusy jezdí každou chvíli. Organizace všeho mě tu stále velmi mile překvapuje.

O mnoho větší než Stanley park je park u UBC, což je jedna z místních univerzit - University of British Columbia. Kéž bych na takovou univerzitu mohla chodit!

Areál školy je umístěn na výběžku poloostrova - okolo vedou pláže, součástí je park 4x větší než Stanley park. Univerzita má dokonce vlastní kostely i nemocnici. Jezdit v místním parku na kole je super, jen člověk musí hodně dávat pozor na cestu, aby se neztratil. Naštěstí jsou zde mapy a rozcestníky, které v případě nouze pomohou. Nebo se stačí zeptat kolemjdoucích. Už jsem si nějak zvykla, že tady nic není problém a každý rád pomůže.

Nová práce

Už jsou to dva měsíce, co jsem v Kanadě a už mám druhou práci. Z restaurace na Burnaby Mountain jsem odešla před 3 týdny a našla si novou práci v centru.
Důvodů pro změnu jsem měla hned několik. Práce v kuchyni mě moc nebavila, i když jsem měla slušný plat a podíl na spropitném. Tím hlavním důvodem ale bylo místo, kde se restaurace nacházela. Většinou jsem měla večerní směny a končila kolem jedenácté. Problém byl, že cesta k nejbližší zastávce autobusu vedla skrz národní park - tedy les. Poté, co jsem absolvovala tuto cestu v dešti a mlze, díky které nebylo vidět na krok, tak jsem se rozhodla skončit. Medvěda jsem tam naštěstí nepotkala, ale bála jsem se hodně.

Teď pracuji v centru, v downtown - na Davie Street. Je to jedna z ulic, která je rušná ve dne i v noci, naše bistro otevírá v 10 ráno a zavírá ve 4 ráno. Taky je to centrum, kde se schází homosexuální komunita, všude jsou duhové vlajky a nacpané kluby.

Moje práce je v obchůdku s rychlým občerstvením, jmenuje se Donair Dude. Připravujeme turecké speciality - pity/tortilly plněné masem a zeleninou a zapečené na grilu. Mňam! Opět mám v rámci směny i jídlo, takže si zase užívám dobrot :-) Práce je to rozhodně zajímavější, hodně různorodá. Každý den dělám něco jiného - příprava zeleniny, omáček, mytí nádobí, krájení masa i obsluha zákazníků.
Šéf je Turek a vidí ve mně potenciál :-) Chce otevřít druhou pobočku, tak se snažím se vše rychle naučit a budu čekat, jestli mi dá šanci. Držte mi palce, ať to vyjde.

Trocha zábavy

Jedna z věcí, které mám na Vancouveru ráda, jsou akce pro veřejnost. Je jich tu spousta a mnoho z nich je zadarmo. Je vidět, že Kanada je bohatá země, proto se tu hodně peněz věnuje na budování tzv. komunity. Každá část města má jedno nebo i více komunitních center. Nejčastěji se v nich nachází knihovna, tělocvična nebo přednáškové sály. A rozvrh hodin je opravdu bohatý - od nejrůznějších individuálních i skupinových sportů, přednášky o první pomocí, péči o děti nebo starší osoby, drogová a sexuální osvěta, až po kurzy pletení, malování atd. 
Je to dobrý systém, člověk pozná svoje sousedy i prostředí, kde žije.

Moje nejoblíbenější akce jsou ty, které se konají v ulicích města v centru.

Jazz festival

Nedávno se tu konal jazzový festival a já jsem zjistila, že se mi líbí jazz. Bylo bezva přijít na náměstí, sednout si na schody vedle ostatních, nechat se unášet hudbou, užívat si slunečného dne a na chvilku si oddechnout.

Když jsem pak téhož dne šla odpoledne centrem, bylo uzavřeno několik hlavních ulic a tam byly pro změnu oslavy Latinské Ameriky. Kluci hráli fotbal, holky cvičily zumbu a hudba byla slyšet ještě o dvě ulice dál. 


Obě tyto akce na celé čáře převálcovala akce "Make Music Vancouver". Byl to pouliční hudební festival, kde vystupovalo přes 130 skupin a hudebníků, amatéři i profesionálové. Bylo to udělané tak, že všichni hráli najednou. Aby se navzájem nerušili, byla akce roztažená přes dvě části města a několik ulic. 
Poslouchat hudbu, pozorovat hudebníky a hlavně lidi kolem, to byla paráda. Člověk mohl cítit kosmopolitní atmosféru a vidět mnoho lidí z různých koutů světa. 

Událostí roku jsou oslavy 1. července, tzv. Canada Day. Slaví se získání nezávislosti na Velké Británii, k čemuž došlo mírovou cestou dne 1.7.1867.Všude jsou vyvěšeny kanadské vlajky, lidé nosí trička s kanadskými vlajkami nebo i nápisy "Proud Canadian". V podvečer se koná průvod, který trvá cca 3 hodiny. V noci pak následuje ohňostroj. 

Nejrůznější akce se pořádají po celé Kanadě. Je to státní svátek, který letos ale připadl na neděli. V Kanadě mají ale hezký zákon, že když je sváteční den o víkendu, tak se volno posouvá na první pracovní den.

Od začátku července pak začaly moje nejoblíbenější akce (též zdarma) a tím jsou promítání filmů pod širým nebem. I předpověď počasí přeje, konečně přestalo pršet a bude hezky. Hurá.

Respekt, slušnost, vstřícnost

Pokud by se mě někdo zeptal, jaký je Vancouver, odpověděla bych těmito třemi slovy.

Slušnost

Lidé jsou k sobě slušní, ať jde o opětování úsměvu, pozdrav ve výtahu nebo jen tak na ulici. Autobus vždy počká na dobíhající lidi; vozíčkáři a maminky s kočárky se dostanou všude - opravdu všude. V jakékoli veřejné instituci vždy rádi poradí a vše s úsměvem vysvětlí. 
Kolikrát tu lidé poděkují za úplné blbosti, za věci, které udělám automaticky. Jako nedávno, když jsem na chodníku čekala na autobus a kolem jely děti na kole. Udělala jsem krok dozadu, aby mohly projet a dostala jsem za to poděkování - každé z těch dětí mi poděkovalo. 
Malé holky, které skáčou před domem přes švihadlo, vždy pozdraví. Sousedé vždy prohodí pár slov. V autobuse dostanu pochvalu, že mám pěkné boty. Auta dávají chodcům přednost. Cyklisté jsou zde vítání, sama jezdím na kole každý den a beze strachu. Mohla bych pokračovat dál, ale... přijeďte a poznáte sami :-)

Respekt 

V prvé řadě k sobě navzájem. Žije tu neuvěřitelná směs lidí - běloši, černoši, asiati, indiáni, Indové,… Žijí poklidně vedle sebe a stejně tak jejich zvyky a kultury. V autobuse můžete potkat ženy v barevném sárí nebo zahalené dívky v burce, vedle kterých sedí blonďatá dívka v minisukni a s hlubokým výstřihem; muže s turbanem na hlavě vedle pankáče. Bezproblémové soužití tu funguje a přijde mi, že slovo diskriminace tady snad ani neexistuje. Nedivím se, že Vancouver patří mezi jedno z měst, kde se nejlépe žije.

Druhá věc je místní respekt k přírodě. Nejde jen o třídění odpadů, to zde všichni dělají automaticky. Dokonce jsou zálohované plastové lahve, plechovky nebo dokonce obaly od džusů (tetrapaky).  

Ale jde hlavně o respekt k přírodě jako takové, ke zvířatům, které tu žijí vyloženě za rohem. Každý den před naším domem pozoruji veverky nebo čipmanky, už jsem potkala i mývala nebo králíky pasoucí se vedle laviček u jedné kavárny. I první výlet do přírody, který jsem podnikla s Vaškem, se neobešel bez setkání se zvířátkem. A tehdy to byl medvěd. Já jsem ho nakonec neviděla, protože jsem se radši klidila z cesty. Ale byla tam, prostě si šel chvilku po stezce pro pěší a pak odbočil zpět do lesa.

Potkat tady divoká i méně divoká zvířata opravdu není problém.

 

Vstřícnost

Vstřícnost místních lidí mě dostává úplně nejvíc.

Jedním z důvodů, proč jsem chtěla odjet do zahraničí, byla nálada v ČR. Určitě víte, o čem píšu. Negativní zprávy v televizi, politika a hlavně lidé, kteří si spíše stěžují, než aby hledali to dobré. Jelikož jsem člověk, který se vždy snaží hledat to pozitivní a držet se zásady, že pokud nemám co hezkého říci, tak radši mlčím, tak jsem potřebovala tzv. vypadnout. A tady se mi otevřel jiný svět. Řidič v autobuse se se mnou baví a nechá mě jet zadarmo, paní v knihovně mi nejen vysvětlí, co potřebuji, ale vstane a dovede mě na místo a vše ukáže osobně. 

A Tracy a Steven, u kterých jsem bydlela první měsíc, tak ti jsou jedním slovem úžasní. Do těch jsem se opravdu zamilovala. Nikdy jsem nepotkala tak přátelský pár, který je ochotný se obětovat pro druhé. Nejenom, že mě u sebe nechali bydlet, několikrát pozvali na večeři, ale tento týden jsem od nich dostala i kolo. 

Byla jsem tam na návštěvě a přijela jsem na kole, které jsem tu koupila z druhé ruky. Nutno říct, že cena odpovídala kvalitě. Bylo hodně rezavé, skoro nefungovaly brzdy (resp. vůbec, než jsem si je opravila) a hlavně kolo při jízdě občas strašidelně vrzalo. 

Přijela jsem k nim na kus řeči, nakonec jsem u nich strávila dobré dvě hodiny a zůstala i na večeři. Když jsem povídala o svém kole, tak mi Tracy řekla, že ona si chce koupit nové a jestli si nechci nechat to její. Chtěli ho původně dát zrecyklovat (tady se recykluje vše), tak ho místo toho nabídla mě. Velikost kola byla parádní, tak jsem samozřejmě souhlasila, že si ho ráda vezmu. Tak mi ho dala, jen tak, zadarmo. Jen jsem zírala. A ještě víc, když mi Steven dofoukl pneumatiky, daroval pumpičku, přemontoval blikačku a posunul sedlo. Když pak Tracy vzala hadřík a očistila odrazku od prachu, tak už jsem neměla slov. Jsou báječní!

Další milé překvápko mě čekalo doma, kde jsem se potkala se svým domácím. Zmínila jsem se, že hledám novou práci a on mi obratem nabídl, že kdybych potřebovala pomoct, ať se na něj neváhám obrátit, že má spoustu kontaktů. Toho určitě využiju, sehnat tady práci je celkem snadné, ale on mi pomůže sehnat něco lépe placeného. Jupííí.

A takhle to tady funguje. Nevím, jestli to takto vnímají i ostatní nebo se tyhle šťastné náhody stávají jen mě. I to je možné, protože jak se říká, tak pozitivní přitahuje pozitivní. Vzpomněla jsem si na kamaráda, který mi jednou řekl úžasnou větu: "Keep this winning attitude as long as possible." ("Ponech si tento vítězný postoj co nejdéle."). Asi jsem si to tehdy vzala k srdci a funguje to dodnes.

Inukshuk na pláži English Bay

Dnes jsem v knížce četla o místním symbolu - inukshuk. Jde o panáčka postaveného z kamenů, který se dřív používal k navigaci. Možná se vám vybaví, že to byl symbol zimní olympiády, která se tu konala v roce 2010. Jeho význam mluví sám za sebe, posuďte sami. 
Cituji z knížky Vzrušující Vancouver, kterou napsala Lenka Tomsová: "Časem se z inukshuka vyvinulo víc než pouhá "silniční značka", stal se symbolem naděje a vyjádřením pohostinnosti, symbolem vůdcovství, spolupráce a přátelství lidí. Každý kámen, z něhož je postaven, byl vybrán podle toho, jak bude držet dohromady s ostatními. Jednotlivé kameny se navzájem podporují a drží pevně pohromadě díky vzájemnému vyvážení. Pevná kamenná stavba je zároveň poselstvím: skupina dosáhne spoluprací a týmovým úsilím většího úspěchu než jedinec. Inukshuk připomíná důležitost přátelství a závislost jednoho na druhém." 
(TOMSOVÁ, Lenka. Vzrušující Vancouver: Průvodce a cestopis. Praha: Společnost přátel Kanady, 2010. ISBN 978-80-904499-1-6.)

Hledání práce a bydlení

Konečně jsem se dostala k počítači a mám čas napsat, jak jsem vlastně ve Vancouveru hledala práci. 

První týden jsem se po pár dnech pobytu rozhodla nechat procházek a pustit se naplno do hledání práce. Musela jsem si upravit životopis, protože tady se např. neuvádí věk, pohlaví, národnost a ani se nedává do CV fotografie. Tak jsem to trošku překopala a začala posílat svoje "resumé" na všechny strany.

První záměr bylo najít práci v administrativě, prostě cokoli v kanceláři. Přišlo mi to logické, protože jsem nikdy nic jiného nedělala. Chtěla jsem to zkusit, i přesto, že jsem od ostatních věděla, že je to hodně těžké a místní firmy radši zaměstnají místní. Když jsem procházela diskuze a blogy lidí, kteří tu kdy pracovali, tak všichni dělali v pohostinství…

Tak jsem začala reagovat na vše od HR asistentek, sekretářek až po data entry a recepční. Posílala jsem životopisy na všechny strany a myslím, že jich bylo něco přes stovku.

A nestalo se skoro nic. Tedy až na 2 krátké rozhovory po telefonu, ze kterých se ale nic nevyklubalo.

Nicnedělání mě totiž po chvíli přestalo bavit. Nejsem turista na dovolené, který utrácí za atrakce a chce všechno vidět a všechno zkusit. Ani nejsem pracující, takže mám dost volného času. A na to já nejsem zvyklá! :))  

Tak jsem poslechla rady ostatních a začala reagovat opravdu na všechno - prodavačky, servírky, hospodyně, mytí nádobí v restauraci, příprava jídel, práce v kavárně. Opravdu vše, vše, vše.

Řídila jsem se radou jedné slečny, že je potřeba si CV trochu přikrášlit, hlavně se někde rychle zaháčkovat a pak člověk může hledat dál.

Proto jsem si do svého životopisu přidala praxi v restauraci, hotelu nebo v obchodě s oblečením - podle toho na jakou pozici jsem odpovídala. A světe div se, najednou to začalo fungovat. Během týdne jsem byla na 6 pohovorech a při prvním z nich dostala nabídku.

Sice se říká, že člověk nemá váhat a práci vzít ať je to cokoliv, ale já jsem ji odmítla. Důvodem byla pracovní doba, od 16 hodin do půlnoci, od pátku do úterý. Trochu by mě mrzelo nemít volné víkendy, ale dalo by se to přežít než bych našla něco jiného. Ale vzhledem k mému bydlení bych z práce odcházela o půlnoci a domu se dostávala až ve 3 ráno.

Takže jsem pokračovala ve hledání dále.

Nakonec pracuji v kuchyni v luxusní restauraci na Burnaby Mountain. Mám uniformu, plat vyšší než minimum, podíl na spropitném a navíc úžasné jídlo během směny. Při té první jsem si dala steak - když jsem pak koukala do jídelníčku, tak jeho cena je 33 dolarů! Musím říct, že pracovat v kuchyni je pěkná dřina. Sranda je, když nad tím přemýšlím, že se svými zkušenostmi a vzděláním pracuji v kuchyni.

Pamatujete? "Je to inženýrka z Prahy,…”  :))))

obývací pokoj, TV s cca 600 programy

Poblíž práce jsem si našla i bydlení. Během tří dnů jsem viděla několik pokojů, hledala jsem opět spolubydlení. Nakonec bydlím s jednou holkou z Korey a rodilou Kanaďankou. 

Nemusela jsem si nic kupovat, takže jsem ušetřila i pár dolarů. Tady je běžné, že si člověk musí koupit svoji peřinu, polštář a povlečení, nebo i vlastní nádobí. Tady to vše mám, stačilo si přivézt kufry. Mám to blízko na metro, relativně blízkou do práce a navíc sem jednou za 14 dní chodí uklízečka. Tohle když mi majitel řekl, tak jsem jen zalapala po dechu a hned složila zálohu na nájem.

Milá i nemilá překvapení ... a že někdy stojí za to :-)))

Věděla jsem, že místní lidé jsou velmi milí a přátelští, ale i tak jsem občas překvapená tak, že zůstávám stát s pusou dokořán (nebo se nehorázně řehtám :)))

Lidé

První milé překvapení mě čekalo na úřadě, kde jsem si byla zařídit SIN číslo - číslo sociálního pojištění. Přede mnou bylo ve frontě několik Indů, a když pak přišla úřednice, tak na ně promluvila jejich jazykem. Vůbec jsem nedokázala identifikovat, o jakou řeč se jedná, a nechápala jsem, že úřednice ovládá jejich řeč. Byla to paňdžábština (pubjabi) a na úřadě tento jazyk normálně ovládají, protože Indů je tady mraky a pořád sem imigrují noví a noví. Tomu se říká úřad pro lidi.

Pak jsem šla do banky založit si nový účet. Na informacích jsem řekla, co chci a pak si počkala na svého manažera. Paní si mě pak vzala k sobě do kanceláře a krok za krokem vše vysvětlila. Celé to probíhalo beze spěchu, v klidu a pohodě. S úsměvem na tváři, dokonce si s Vaškem povídala o cestovních plánech na dovolenou. Já jen koukala a konečně jsem pochopila, co znamená dobrý zákaznický servis.
Pak jsem si šla k okénku vložit peníze na účet. Když vše bylo vše hotové a s paní na přepážce jsem se loučila, tak mě už úplně "rozsekala", když povídá: "Pokud budete chtít poradit nebo cokoliv potřebovat, tak přijďte, rádi Vám s čímkoliv pomůžeme. Je to naše práce." Připadala jsem si jako jejich nejlepší zákazník a odcházela jsem s obrovským úsměvem na tváři :-)

V autobuse je zvykem, že lidé, kteří vystupují, tak vždy poděkuji. A to i v případě, že vystupují  zadními dveřmi. Řidič také poděkuje, popřeje hezký den nebo dobrou noc, podle toho, v kolik hodin jedu domu. (V metru se to nedělá, protože to tady jezdí bez řidiče.)

Co mě mile překvapilo, tak je místní ohleduplnost. Někdy až mile překvapující. Jako onehdy v autobuse, kde jsem já seděla, Vašek stál nade mnou a bavili jsme se. Paní, která byla vedle mě, tak se najednou zvedla a šla si sednout jinam. Prostě proto, abychom my mohli sedět vedle sebe. Tady je to prostě normální.

 

Marihuana

Myslela jsem si, že Vancouver je vyspělé město, kde se člověk s drogami nepotká. Ale marihuana se tu kouří pomalu úplně všude. Na Hasting Street (tam jsou ti bezdomovci) se prodává nejenom tráva a měla jsem pocit, že dealeři se tam ani nesnaží skrývat.

Trávu je tady snadné poznat "po čuchu", často se stane, že ji cítíte i v autobuse. Vašek tomu dal hezký název - jde o veselý autobus :-)

 

MHD

Místní doprava není tak dokonalá jako v ČR. Jízdní řády tu sice existují, ale autobusy podle nich moc nejezdí. Nejhorší je, že na některých zastávkách je uvedeno pouze číslo zastávky a člověk netuší, jaký autobus tam jezdí a kam vlastně jede. Už jsem ale přišla na to, že můžu poslat SMSku a přijde mi odpověď s časem, kdy jede nejbližší autobus/y. Na správný směr se ale stejně musím ptát řidiče. Je to trošku zmatek, ale na druhou stranu místní řidiči jsou neuvěřitelně milí.

Když jsem ještě jezdila z autobusového nádraží, tak řidič někdy dokonce vzal mikrofon, zahlásil, kam jede a pak také dodal, že pokud by někdo něco potřeboval, tak ať se na něj neváhá obrátit. Jednou dokonce přihodil povedený vtípek. Popravdě řečeno, to už mi spadla brada a koukala jsem jak tele na nová vrata. S tím jsem se v Praze nikdy nesetkala.


Jednou se mi i stalo, že jsem v noci nastoupila do autobusu a jela s námi i "transit security" - něco jako dopravní ochranka. Bylo to ve 2 ráno a bylo to fajn, protože jsem se nebála. Navíc za autobusem jelo ještě security auto, asi aby nikdo ten autobus neukradl :-)

Z autobusu mám pak ještě jednu historku, a že je teda vypečená. Jeli jsme s Vaškem z parku, kde jsme byli fotit západ slunce. Mohlo být tak 9 večer a autobus byl skoro prázdný. Vzadu seděli nějací puberťáci, kteří se bavili nahlas a pořád se smáli. Najednou se autobusem nesl hrozný zápach a mladí kluci si ze sebe začali dělat srandu, který z nich to byl... Smrad to byl vážně strašný. Najednou autobus zastavil a řidič se všech lidí šel zeptat, jestli se někomu nestala "nehoda". Jedna paní mu pak odpověděla, že je to zvenku, kde viděla hromadu hnoje. Ale věřili byste tomu? Autobusák zastaví a jde se všech zeptat, jestli se náhodou někdo neposral???

Co stojí za návštěvu

První dny jsem se chovala jako 100% turista. Vydala jsem se do Downtown, což je centrum Vancouveru se spoustou mrakodrapů a turistických míst.
Byla jsem na vyhlídkové věži, navštívila Stanley Park, Burnaby Mountain nebo se jen tak procházela po městě, abych nasála místní atmosféru. Vašek mě pak vzal na Grouse Mountain, do Lighthouse Parku nebo do zátoky Deep Cove.

Několikrát jsem se ztratila, protože tady je vše hrozně obrovské. Naštěstí s sebou pořád nosím mapu a místní lidé naštěstí vždy rádi pomůžou.

Ale postupně jedno po druhém...

 

Stanley Park

Kousek od centra se nachází obrovský park o rozloze 404,9 hektarů. Stanley park je sám o sobě poloostrovem, okolo kterého vede krásná pobřežní cesta, dlouhá asi 9 km. Ideální pro cyklisty, bruslaře nebo nadšené chodce. Je to vyhlášené a oblíbené místo jak pro místní, tak i pro turisty.


Skrz celý park/les pak vede spousta dalších cestiček, takže sem lidé chodí na procházky, na piknik apod.

Součástí parku je také akvárium (Vancouver Aquarium), kde je možné strávit celý den. V rámci vstupného jsou i různá představení se zvířaty. Já si prozatím návštěvu akvária nechávám na někdy jindy.

Gastown

Historická část města, kde si trochu připadáte jako v Evropě. Kavárny, bary, obchůdky se suvenýry a příjemná atmosféra. Nejoblíbenější místní atrakcí jsou  parní hodiny. Jsou opravdu poháněny párou a každou čtvrthodinu ohlašují písknutím píšťal.

Hned vedle Gastown je také vyhlášená ulice Hasting Street, která je plná bezdomovců, feťáků a prostitutek. Procházet tam ve dne je bezpečné, ale fotky jsem radši nedělala, zas tak v pohodě jsem se tam necítila.

 

 

Lookout Tower

Co rozhodně stojí za návštěvu, je vyhlídková věž v centru, hned vedle Gastownu. Ze shora (169 metrů) je krásný výhled na celé město i na hory za městem.

Na jednu vstupenku (a razítko na ruce) je možné se sem vrátit kdykoliv během dne, takže si můžete užít výhled přes den i třeba i při západu slunce.

 

 

 

Granville Island

Další z turistických cílů je ostrov Granville Island. Je odsud hezky vidět na město plné mrakodrapů, ale nejvíce oceňovaný je tento ostrov kvůli tržnici, malým obchůdkům a galeriím. Jako všude jinde je možné si tu jen tak posedět a kochat se.

Science World

Ideální doba na návštěvu je, když zrovna prší. Science World je úžasné místo, které je zatím moje #1 ve Vancouveru. Nejenom, že vypadá zajímavě zvenku - jako golfový míček, ale je to místo, kde si můžete zkusit fyzikální zákony na vlastní kůži. A to doslova. Je to místo plné her, představení, vše si můžete osahat a zkusit.

Připadala jsem si tady, jako kdybych se vrátila do dětských let a skládala puzzle, řešila hlavolamy, zkoušela poskládat vnitřní orgány nebo kosti do lidského těla, zkoumala optické klamy a tak bych mohla pokračovat ještě dloooouho :-) Vše je tu ukázáno na praktických ukázkách a pokusech, které si můžete sami vyzkoušet a lépe tak pochopit, jak vše vlastně funguje.
Sem půjdu rozhodně ještě jednou a tentokrát si na to vyhradím celý den. Už se těším na další návrat do dětských let :-)

  

Grouse Mountain

Zdolala jsem horu ... a to pomocí 2830 schodů. A to ne jen tak ledajakých. Na tuto horu se dá jet lanovkou nebo si na ni vyšlapat, popř. vyběhnout. Jelikož jsem byla zvědavá, tak jsem zvolila cestu pěšky. Nutno dodat, že Vašek na mě musel neustále čekat, protože jsem si dávala velmi, velmi časté přestávky :-)

Jde se totiž lesem, kde schody jsou opravdu přírodní a tvoří je klády nebo kameny. Cesta nahoru mi trvala 2 hodiny, což je prý pro začátečníky dobrý čas .
 
Každoročně se tu pořádají závody, kdo nahoru vyběhne jako první. Nejrychlejší čas je 33 minut! Nedokážu si to představit, pro mě bylo namáhavé to jenom vyjít, natož běžet.

Nahoře byly ještě zbytky sněhu a dokonce jedna otevřená sjezdovka. Byla sranda jet pak dolu lanovkou s lidmi, kteří šli na výlet a byli oblečeni v lehkém outdoor oblečení a potkávat se s těmi, kteří měli v ruce snowboard nebo lyže.

 

Lighthouse Park

Tento park je vzdálený asi hodinu od centra a je na západním pobřeží Vancouveru. Rozlohou není tak veliký, ale je tu hodně cest, které se dají prozkoumat a členité skály přímo vybízí k tomu, aby se člověk vyhříval se na sluníčku a užíval si šumění moře.

Park je krásný při západu slunce, ale i přesto, že to odsud není daleko na autobusovou zastávku, tak je lepší vyrazit zpět ještě za světla. Místní cesty jsou přeci jen lesem a člověk zakopne ani neví jak.

 

Deep Cove

Deep Cove je v severním Vancouveru a jak už název napovídá, jedná se o zátoku. Počasí nám přálo a bylo krásně, ideální čas na válení se u vody, grilování a odpočinek. A přesně k tomuto účelu toto místo slouží. Dají se tu půjčit i kánoe nebo prkna, na kterých se stojí a pádluje. Nám stačilo sedět na sluníčku a kochat se nádherou okolo.

 

Burnaby Mountain

Další hora, odkud je hezký výhled. Sem naštěstí vede normální cesta po asfaltce nebo krátká cesta lesem, podle toho na jakou zastávku autobusu se přijede.

 
Jde o další místo určené pro pikniky, sportovní vyžití nebo romantické večery. Nahoře je i restaurace, která je hodně oblíbená a hodně vytížená - tedy podle toho, jaké je počasí.

Vím to, protože tady já pracuji, ale o tom napíšu až jindy.