Důvodů k odjezdu jsem měla hned
několik a tím hlavním bylo počasí. Na konci září začalo pršet a pršelo a pršelo
a stále pršelo. Když jsem si před půl rokem vybírala, kam do Kanady pojedu, byl
Vancouver jasná volba. Věděla jsem i o počasí, jaké tady na podzim a v zimě
panuje - tj. vytrvalý déšť. Ale myslela jsem si, že jsem silná a zvládnu to. Ale ouha. Nečekala jsem, že "vytrvalý déšť" je opravdu vytrvalý a když pršelo 14 dnů v kuse a moje nálada začala klesat pod bod mrazu, bylo mi jasné, že tohle nezvládnu.
Druhé znamení k odjezdu bylo na konci září, kdy jsem přišla o práci. V restauraci Donair Dude skončila sezóna a propustili polovinu lidí. Najít novou práci nebylo nijak složité, tak jsem si našla rovnou dvě. Přes den jsem pracovala v opět restauraci, kde jsme tentokrát připravovali saláty (mňam!) a po večerech jsem občas vypomáhala v úklidové firmě.
Už v té době mi poněkolikáté proběhla hlavou myšlenka odjet na hory a užít si sníh a zimní sporty. Když jsem pak přišla o střechu nad hlavou, tak mi bylo jasné, že odjet prostě musím.
Původně jsem chtěla v tomto blogu psát hlavně o dobrých zážitcích, výletech a zkušenostech. Kdo mě zná, tak ví, že patřím mezi ty, kteří si neradi stěžují, a spíše se snažím na všechno koukat z té lepší stránky. Jenže život není vždy idylický a patří sem i těžké chvíle a úskalí, která musíme překonávat. Moje zkušenost byla hodně nepříjemná a bohužel to byl tvrdý pád na hubu.
Prvního listopadu jsme se přestěhovaly do nového bytu a samotné stěhování bylo hodně hektické. Přeci jen jsme bydlely pohromadě 4 ženské a každá z nás měla spoustu věcí. Nakonec jsme to ale zvládly!
Já jsem šla večer zase pomáhat do úklidové firmy a v půl dvanácté mě měla vyzvednout kolegyně Míša. Chvilku předtím mi volala jedna ze spolubydlících a řekla, že si na ně došlápl správce - že je v bytě nějak moc lidí a co to má znamenat. Nechápala jsem a o to víc byla překvapená, když mi řekla, že v bytě s nimi zůstat nemůžu, že si musím okamžitě najít něco jiného. Asi si dokážete představit, jak mi bylo. V novém bytě jsem mohla tu noc přespat a pak musela pryč. Na chvilku se ze mě vlastně stal bezdomovec. Naštěstí jsem kolem sebe měla ve Vancouveru dobré kamarády, kteří mi pomohli. Jak se říká, v nouzi poznáš přítele. A je to pravda!
Určitě se ptáte, jak se tohle mohlo přihodit. Odpověď je jednoduchá: lidská hloupost. Spolubydlící, která nový byt našla, se zapomněla zeptat, jak to je se spolusdílením bytu. Bohužel si ani nepřečetla smlouvu, kde byla tato problematika popsána. Vše by se ještě dalo vyřešit předtím, než jsme se měly stěhovat, smlouvu jsme spolu pak procházely, ale bála se vzít do ruky telefon, zavolat správci a domluvit se s ním.
Křičela jsem, brečela vzteky a zoufalstvím uprostřed ulice a nakonec se s tím vším musela poprat. Jsem o pár "přátel" chudší a o jednu zkušenost bohatší. Během měsíce jsem se nakonec 4x stěhovala a moc děkuju všem, kteří mně pomohli se stěhováním věcí nebo u sebe nechali nějaký čas přespat.
Na konci listopadu jsem z Vancouveru opravdu odjela, nová práce na mě čekala v Panorama Mountain Village - ve Skalistých horách.
Žádné komentáře:
Okomentovat