Respekt, slušnost, vstřícnost

Pokud by se mě někdo zeptal, jaký je Vancouver, odpověděla bych těmito třemi slovy.

Slušnost

Lidé jsou k sobě slušní, ať jde o opětování úsměvu, pozdrav ve výtahu nebo jen tak na ulici. Autobus vždy počká na dobíhající lidi; vozíčkáři a maminky s kočárky se dostanou všude - opravdu všude. V jakékoli veřejné instituci vždy rádi poradí a vše s úsměvem vysvětlí. 
Kolikrát tu lidé poděkují za úplné blbosti, za věci, které udělám automaticky. Jako nedávno, když jsem na chodníku čekala na autobus a kolem jely děti na kole. Udělala jsem krok dozadu, aby mohly projet a dostala jsem za to poděkování - každé z těch dětí mi poděkovalo. 
Malé holky, které skáčou před domem přes švihadlo, vždy pozdraví. Sousedé vždy prohodí pár slov. V autobuse dostanu pochvalu, že mám pěkné boty. Auta dávají chodcům přednost. Cyklisté jsou zde vítání, sama jezdím na kole každý den a beze strachu. Mohla bych pokračovat dál, ale... přijeďte a poznáte sami :-)

Respekt 

V prvé řadě k sobě navzájem. Žije tu neuvěřitelná směs lidí - běloši, černoši, asiati, indiáni, Indové,… Žijí poklidně vedle sebe a stejně tak jejich zvyky a kultury. V autobuse můžete potkat ženy v barevném sárí nebo zahalené dívky v burce, vedle kterých sedí blonďatá dívka v minisukni a s hlubokým výstřihem; muže s turbanem na hlavě vedle pankáče. Bezproblémové soužití tu funguje a přijde mi, že slovo diskriminace tady snad ani neexistuje. Nedivím se, že Vancouver patří mezi jedno z měst, kde se nejlépe žije.

Druhá věc je místní respekt k přírodě. Nejde jen o třídění odpadů, to zde všichni dělají automaticky. Dokonce jsou zálohované plastové lahve, plechovky nebo dokonce obaly od džusů (tetrapaky).  

Ale jde hlavně o respekt k přírodě jako takové, ke zvířatům, které tu žijí vyloženě za rohem. Každý den před naším domem pozoruji veverky nebo čipmanky, už jsem potkala i mývala nebo králíky pasoucí se vedle laviček u jedné kavárny. I první výlet do přírody, který jsem podnikla s Vaškem, se neobešel bez setkání se zvířátkem. A tehdy to byl medvěd. Já jsem ho nakonec neviděla, protože jsem se radši klidila z cesty. Ale byla tam, prostě si šel chvilku po stezce pro pěší a pak odbočil zpět do lesa.

Potkat tady divoká i méně divoká zvířata opravdu není problém.

 

Vstřícnost

Vstřícnost místních lidí mě dostává úplně nejvíc.

Jedním z důvodů, proč jsem chtěla odjet do zahraničí, byla nálada v ČR. Určitě víte, o čem píšu. Negativní zprávy v televizi, politika a hlavně lidé, kteří si spíše stěžují, než aby hledali to dobré. Jelikož jsem člověk, který se vždy snaží hledat to pozitivní a držet se zásady, že pokud nemám co hezkého říci, tak radši mlčím, tak jsem potřebovala tzv. vypadnout. A tady se mi otevřel jiný svět. Řidič v autobuse se se mnou baví a nechá mě jet zadarmo, paní v knihovně mi nejen vysvětlí, co potřebuji, ale vstane a dovede mě na místo a vše ukáže osobně. 

A Tracy a Steven, u kterých jsem bydlela první měsíc, tak ti jsou jedním slovem úžasní. Do těch jsem se opravdu zamilovala. Nikdy jsem nepotkala tak přátelský pár, který je ochotný se obětovat pro druhé. Nejenom, že mě u sebe nechali bydlet, několikrát pozvali na večeři, ale tento týden jsem od nich dostala i kolo. 

Byla jsem tam na návštěvě a přijela jsem na kole, které jsem tu koupila z druhé ruky. Nutno říct, že cena odpovídala kvalitě. Bylo hodně rezavé, skoro nefungovaly brzdy (resp. vůbec, než jsem si je opravila) a hlavně kolo při jízdě občas strašidelně vrzalo. 

Přijela jsem k nim na kus řeči, nakonec jsem u nich strávila dobré dvě hodiny a zůstala i na večeři. Když jsem povídala o svém kole, tak mi Tracy řekla, že ona si chce koupit nové a jestli si nechci nechat to její. Chtěli ho původně dát zrecyklovat (tady se recykluje vše), tak ho místo toho nabídla mě. Velikost kola byla parádní, tak jsem samozřejmě souhlasila, že si ho ráda vezmu. Tak mi ho dala, jen tak, zadarmo. Jen jsem zírala. A ještě víc, když mi Steven dofoukl pneumatiky, daroval pumpičku, přemontoval blikačku a posunul sedlo. Když pak Tracy vzala hadřík a očistila odrazku od prachu, tak už jsem neměla slov. Jsou báječní!

Další milé překvápko mě čekalo doma, kde jsem se potkala se svým domácím. Zmínila jsem se, že hledám novou práci a on mi obratem nabídl, že kdybych potřebovala pomoct, ať se na něj neváhám obrátit, že má spoustu kontaktů. Toho určitě využiju, sehnat tady práci je celkem snadné, ale on mi pomůže sehnat něco lépe placeného. Jupííí.

A takhle to tady funguje. Nevím, jestli to takto vnímají i ostatní nebo se tyhle šťastné náhody stávají jen mě. I to je možné, protože jak se říká, tak pozitivní přitahuje pozitivní. Vzpomněla jsem si na kamaráda, který mi jednou řekl úžasnou větu: "Keep this winning attitude as long as possible." ("Ponech si tento vítězný postoj co nejdéle."). Asi jsem si to tehdy vzala k srdci a funguje to dodnes.

Inukshuk na pláži English Bay

Dnes jsem v knížce četla o místním symbolu - inukshuk. Jde o panáčka postaveného z kamenů, který se dřív používal k navigaci. Možná se vám vybaví, že to byl symbol zimní olympiády, která se tu konala v roce 2010. Jeho význam mluví sám za sebe, posuďte sami. 
Cituji z knížky Vzrušující Vancouver, kterou napsala Lenka Tomsová: "Časem se z inukshuka vyvinulo víc než pouhá "silniční značka", stal se symbolem naděje a vyjádřením pohostinnosti, symbolem vůdcovství, spolupráce a přátelství lidí. Každý kámen, z něhož je postaven, byl vybrán podle toho, jak bude držet dohromady s ostatními. Jednotlivé kameny se navzájem podporují a drží pevně pohromadě díky vzájemnému vyvážení. Pevná kamenná stavba je zároveň poselstvím: skupina dosáhne spoluprací a týmovým úsilím většího úspěchu než jedinec. Inukshuk připomíná důležitost přátelství a závislost jednoho na druhém." 
(TOMSOVÁ, Lenka. Vzrušující Vancouver: Průvodce a cestopis. Praha: Společnost přátel Kanady, 2010. ISBN 978-80-904499-1-6.)