Jsem tu stále!

Je to už poměrně dlouhá doba, co jsem sem přispěla naposledy. Tak jsem se rozhodla jen ve stručnosti napsat, že se mám stále krásně, užívám si léta a to pořád v Kanadě - ve Vancouveru.

Dnes jsem našla v počítači soubor s mými básničkami, které jsem napsala v době, kdy mi bylo cca 17 let. A mezi nimi byl i jeden poklad, se kterým se s vámi chci podělit. Už v té době jsem asi tušila, že cestování bude mojí vášní a nové krajiny mě budou lákat. A to hodně. Posuďte sami.

Svoboda
Ptákem bych chtěla být
Pojem „hranice“ nic mi neříká
Já chci křídla mít
Ať čas volně utíká.

Chci letět do kraje
Do kraje snů, skoro do ráje.
Do kraje snů a splněných přání
Tam, kde neznají žádná varování.

(MB)

Dovolená v Mexiku

Jet na dovolenou za sluníčkem jsem se rozhodla už loni v létě. Chtěla jsem využít mého pobytu na americkém kontinentu a Mexiko byla jasná volba. I cenově to vycházelo velmi dobře a jet na all-inclusive jsem si vždycky přála.

Původně jsem plánovala jet s Martou, mojí českou kamarádkou, se kterou jsem se tady seznámila. Nakonec se k nám přidala i Lucka z Panorama. Byla to dámská jízda se vším všudy. Takže když skončila zimní sezóna a můj pobyt na horách, jelo se za teplem.

A že dovolená stála za to! Sedm dní v Puerto Vallarta, sedm dní relaxu, opalování, jídla a pití co hrdlo ráčí a zábavy kolem.
Mohly jsme si vybrat, jestli si jít zaplavat, zacvičit jógu, aquaerobik, zahrát plážový volejbal, ping-pong, poker, šipky, projet se na moři na kajaku... nebo se jen tak válet a popíjet koktejly. Poslední samozřejmě převažovalo :-)
Naše dovolená se nesla v duchu lenošení. První tři dny jsme nevytáhly paty z hotelu a jen si užívaly ráje.

Dokonce jsme byly tak líné, že jsme většinu dní strávily u bazénu a k moři se nám nechtělo. Já jsem dokonce jednou u oběda prohlásila: "K moři nejdu, to je moc daleko". Nutno dodat, že hotel stál přímo na pláži a stačilo udělat od bazénu pár kroků a člověk byl rázem v oceánu.


Abychom se podívaly i po okolí, tak jsme se jeden den vydaly do centra města, podívat se na místní kolonádu a okouknout suvenýry. Navštívily jsme i obchody s tequillou, kde jsou ochutnávky zdarma, takže jsme byly veselé i mimo náš hotel.

Následující den nás čekal výlet na ostrov Marieta Island. Původně vůlkán, který dnes ukrývá krásnou pláž a v okolí se dá šnorchlovat. Viděla jsem korálové útesy, spoustu rybiček - dokonce i modrou se žlutým ocasem, tj. Dory, co byla v animovaném filmu Hledá se Nemo.

I samotná cesta lodí byla zábavná. Jídlo i pití v ceně, opět jako na all-inclusive. Posádka se dokonce rozhodla nám zatančit. Při cestě tam jsme pozorovaly delfíny, cestou nazpět pak i velryby. Byla to nádhera!


 
A aby naše zážitky byly dokonalé, zaplavaly jsme si v Mexiku také s delfíny. Dostala jsem od něj pusu, zatančila a dokonce se s delfínem i projela. Stačilo ho chytnout za ploutvičky a už se jelo. Pro mě to byl nezapomenutelný zážitek.

Návrat do Vancouveru

Když skončila zima, skončila i moje práce na horách. Vydala jsem se zpátky do Vancouveru. 
První pocity po příjezdu byly hodně smíšené. Po nekonečně dlouhé cestě autobusem jsem byla opět ve městě plném mrakodrapů, aut a lidí. Hned na nádraží seděl v McDonaldu bezdomovec a zápach ho prozrazoval dopředu. Žádného jsem nepotkala celou zimu!

Stýskalo se mi po kamarádech z Panorama a připadala jsem si jako v cizím světě. Naštěstí jsem tu byla s Luckou a čekala nás dovolená v Mexiku. Společně s ní a s Martou jsme si užily týden sluníčka, odpočinku a zábavy.

Po návratu z báječné dovolené na mě padla deprese. Stýskalo se mi po Panorama, výhledu na hory (bez mrakodrapů, které tady místní výhled hodně narušují), po sluníčku v Mexiku. Tady pršelo a pršelo a pršelo, a já byla myšlenkami zpátky v listopadu loňského roku, kdy jsem z Vancouveru s úlevou odjížděla.

Neuvěřitelné množství Asiatů kolem mi na náladě moc nepřidalo. Vancouver je neskutečně multikulturní město a mě se to na něm líbí, jenže být jako jediná běloška v autobuse a nerozumět ostatním je prostě divné.

Já žila chvilku jinde a kouzlo malého města jsem si zamilovala. Proto byl návrat zpátky těžký. Naštěstí brzy vysvitlo sluníčko, začala jsem trávit čas venku a nemyslela na to, co bylo, ale co bude. Během týdne jsem si našla práci.


Co se mi tady líbí moc jsou procházky po okolí. Dokonce jsem začala i běhat a mě samotnou překvapilo, jak mě to baví. Každou chvílí objevím nový park, jen tak se objeví vedle rušné silnice a člověk může utéct k rybníčkům, lesním cestám a klidu. Někdy mám pocit, jako bych byla v Čechách v lese na houbách, nikde nikdo, jen ptáci a příroda kolem. A to je Vancouver - pestrý, obklopený horami, plný zeleně, parků, pláží, lidí, kultur, možností...

Lyžováním zábava na horách nekončí

Tight and bright party

 - upnutě a zářivě

Do zimního resortu jezdí lidé převážně ze dvou důvodů. První je permice v rámci zaměstnaneckých benefitů a neomezený přístup na svah. Tím druhým je zábava ve formě večírků. A že jich na horách bylo opravdu dost!

Každý si může vybrat dle svého gusta, kam půjde a kdy radši zůstane doma. Divoké večírky plné alkoholu a svíjení se na parketu, párty s převleky nebo bláznivé house party se všemožnými hrami. A nebo  poklidné večeře s přáteli.

Hned první párty - uvítací byla těsně po začátku sezóny. Následovala Wild West Party, která se řadila mezi tzv. tematické. Ty jsou v Kanadě hodně oblíbené a pro mě byli i nejzábavnější. Pozorovat ostatní a hodnotit neskutečně bláznivé kostýmy. Sama jsem se také na některých hezky vyřádila :-)

Mezi moje oblíbené patřily večeře, které jsme pořádali sami vždy u někoho doma. Lucka několikrát uspořádala bramborákovou párty, na Silvestra vařila večeři pro ostatní nebo jsme si udělali dámskou českou jízdu s knedlíky, rajskou a bábovkou. Večer jsme tehdy zakončily ještě sledováním Pelíšků a přitom chroupaly Bohemia brambůrky, ládovaly se Kofilou, Kaštany nebo Karlovarskými oplatky. Každá z holek přidala něco z balíčků dobrot, které jsme si nechaly posílat.

Český večer

Při Open Kitchen Night se vařila národní jídla pro kamarády. První byla thajská kuchyně, následovala chilská a vrcholem byl český večer. To už jsme kuchtily pro 26 lidí. Celou dobu jsem sice s dalšími dvěma Češkami strávila v kuchyni, ale následný potlesk a prázdné talíře stály za tu námahu.

Hodně akcí pořádala i sama Panorama jako poděkování zaměstnancům. Ať už to byl oběd, barbeque nebo třeba divoká oslava konce sezóny. Z pohledu velikosti to byla rozhodně největší párty, které jsem se kdy zúčastnila. Přeci jen tam pracovalo během zimy cca 600 lidí. Moje kamarádka navíc vymyslela, že můžeme lyžovat jen v plavkách. Sjezdovka byla otevřena jen pro zaměstnance, tak proč si poslední den zimy trochu nezpestřit, že? Ten den byl úžasný, od lahodného oběda, po bláznivé lyžování, skupinové focení i večerní zábavu.

skupinové foto

Ty hory!

Rocky Mountains... Jak je jenom popsat? Slovy by to bylo asi takto: nádherné, veliké, všude kolem, dech beroucí...

Při pohledu na ně se mi stává, že se musím několikrát zhluboka nadechnout. Je to asi stejný pocit, jako když se musíte rozdýchat poté, co se vás někdo naštve nebo něco vyděsí. Akorát v tomto případě já rozdýchávám místní božskou krásu.

Nutno říct, že tento příspěvek je psán v době, kdy jsem již čtvrtý měsíc ve Skalistých horách. Člověk by řekl, že si po chvilce zvyknu a místní hory budu vnímat jako normální součást života. Jenže ony jsou takové.... za každého počasí jiné a pořád tak majestátní a krásné!

 

Double black diamond sjezdovky

Zimní střediska jsou v Kanadě jiná než ta evropská. Liší se značením i terénem.

Značení 

• Zelená tady znamená sjezdovku pro začátečníky, jsou mírné a vždycky urolbované.
• Modré jsou pro středně pokročilé. Některé jsou urolbované, ale některé modré jsou i tzv. boule.
• Další jsou černé (black diamond), kterým se rolba vyhýbá. Jsou to buď boule nebo jen neupravený terén. Některé černé jsou fakt obtížné, ale najdou se i takové, které jsou v pohodě jezditelné. 
• A pak tu máme dvojité černé (double black diamond). A tady začíná ta pravá zábava! To jsou sjezdovky (pokud se to tak dá vůbec nazvat) plné prašanu a žádná rolba se sem ani nedostane. Jezdí se mezi stromy, hodně často se ke svahu musí dojít s lyžemi na zádech. Ale stojí to za to! 

Terén

V Evropě jsem nikdy nejezdila mezi stromy nebo v půlmetrovém prašanu. Tady to možné je.

Dvojité černé sjezdovky nebo místní Tayton Bowl v Panorama Mountain Village. Tady je spousta sněhu a existuje jediné pravidlo : "Hlavně to nenapal do stromu!" 

Tayton Bowl

Ukrytý klenot v Panorama. Tohle je přesně to místo, kam člověk musí dojít pěšky. Všude jsou upozornění  že jde o terén pro zkušené jezdce a jde také o místo, kde hrozí nebezpečí lavin (ty jsou ale denně pod dozorem horské služby). A hlavně jde o místo, kde se člověk nejvíc vyblbne a užije si.

Poprvé jsem v Tayton Bowl byla na začátku ledna a vůbec jsem si v té době nebyla jistá, jestli to zvládnu. Kamarád mi půjčil jeho lyže do prašanu (jsou pořádně široké) a když mě ostatní několikrát ujistili, že na to mám, tak jsem vzala lyže na záda a šla.
Jenže jsem netušila, do čeho jsem se to zase pustila. Když jsme minuli poslední sjezdovku a blížili se k lanu s praporky označující konec areálu, tak jsem začala být pořádně nervózní. Na začátku sezóny jsme měli školení, že za hranici areálu se nesmí bez vysílačky, protože tady laviny nikdo nekontroluje a horská služba sem nechodí. Naštěstí jsme šli jenom kousek za hranici a pak hurá do toho. Kluci, se kterými jsem tam byla, byli celí natěšení.
Ale já si málem čůrala do kalhot... Stála jsem nahoře, koukala do lesa a neviděla žádnou možnou cestu, jak se dostat dolů. V krku jsem měla knedlík, rozklepaná kolena a srdeční tep asi tak 200. Jenže mi také bylo jasné, že cesta zpět není a já to musím sjet. Naštěstí jsem také věděla, že mě v tom kamarádi nenechají, ale ani to mi moc nepřidalo.

Sebrala jsem všechnu svoji kuráž, obrátila lyže směrem dolů a jela. A sjela jsem to. A bylo to úžasný!!! A přesně jsem si říkala, že tohle člověk v Evropě nezažije. I přesto, že si za takovýmhle dobrodružstvím musí člověk doslova dojít, tak to vždycky stojí za to.

Když jsem pak dojela dolů, tak jsem byla vysmátá jako měsíček a věděla jsem, že to rozhodně nebylo naposledy.

Nezapomenutelné Vánoce a Silvestr

Vánoce jsou svátky klidu a většinou je trávíme s rodinou a se svými blízkými. Pro mě to byly první Vánoce, které jsem trávila sama, na druhém konci světa v malém městečku v Kanadě. Bála jsem se, že o Vánocích na mě padne melancholická nálada a bude mi stýskat více než obvykle. Nakonec jsem na nějaké stesky neměla vůbec čas.

Moje paní domácí mě pozvala, abych Vánoce strávila s ní a s její rodinou, což jsem s díky přijala. Tady se Vánoce slaví až 25. prosince, ale o zábavu jsem měla postaráno i na můj Štědrý den - 24.12.

Večer 24. prosince nás pozvali naši sousedé na předvánoční večeři. Šla jsem já, moje australská spolubydlící a naše paní domácí. Večeře byla báječná, podával se losos, bramborová kaše, zelenina a k tomu sklenička bílého vína. Ve spojení s dobrou společností to byl moc fajn večer. Pro mě ale tímto nekončil, protože já jsem byla pozvaná ještě na jednu večeři.

S mými kamarády a kolegy jsme naplánovali Secret Santa párty. Každý koupil jeden dárek a přinesl něco k zakousnutí. Sešlo se nás tam asi 15 a perfektně jsme si to užili. Upekla jsem vanilkové rohlíčky a i přesto, že vůbec nebyly jako od maminky, tak slavily velký úspěch.

Na Štědrý den (tedy 25. prosince) jsme ráno otevřely dárky, a pak nás pozvala dcera naší domácí na vánoční snídani. Na vybranou byla slanina, míchaná vajíčka, čerstvě upečené nadýchané bulky se šlehačkou, marmeládou nebo javorovým sirupem a spousta dalších věcí, které nedokážu pojmenovat. Byla to mňamka a nacpala jsem se tak, že oběd jsem úplně vynechala :-)

Darlene (naše paní domácí) pro mě a moji australskou spolubydlící připravila vánoční překvapení. Ani jedna jsme netušily, o co se jedná. Věděly jsme ale, že to bude stát za to. Sama Darlene, která překvapení připravila, byla tak natěšená, že z toho nemohla spát. A opravdu to stálo za to. Dostaly jsme instrukce teple se obléci, posadila nás do auta a jelo se. Když jsme přijely na statek a uviděly saně a tažné koně, bylo jasné, že tohle překvapení bude parádní. Jízda na saních v zasněžené krajině, kolem ohromující hory, vánoční atmosféra. Bomba!

Po návratu jsme se pustily do příprav vánoční večeře. Krocan byl tou dobou už několik hodin v troubě. Sranda byla, že naše trouba moc nefunguje, takže se krocan musel péct v troubě našich sousedů a Darlene ho chodila pravidelně kontrolovat a podlévat. Kanadská večeře vypadá tak, že se připraví spousta jídla a na talíř si pak člověk nandá, co chce. Jak to nazvala jedna moje kamarádka, pak to vypadá jako "co dům dal".

Adrenalinový výlet za horkými prameny

Každou středu jezdí moji kamarádi z města do nedalekých horkých pramenů - Lussier Hot Springs. Od Invermere je to asi 1,5 hodiny jízdy autem a jde o prameny ryze přírodní. Jsou uprostřed lesa, vedle řeky a samotná jezírka jsou vytvořená z kamenů.

Když se mi v práci podařilo skončit rozumně, tak jsem s kamarády jezdila taky. Jen tak se koupat v noci uprostřed divočiny, ve vodě, která má asi 40°C.
Často venku kolem nás sněžilo, někdy bylo vidět i hvězdy. Jezdívalo nás tam asi 10, někdy kamarádi vzali i vodní dýmku a vždycky jsme si vzali plechovky s pivem :-) Asi si dokážete představit, jaká pohoda to je. Přesně v těchto okamžicích zapomínám na všechny strasti a jen si užívám tu nádheru.

Na začátku ledna jsme opět vyrazili, tentokrát nás jelo jen 5. Tři Kanaďani, já a Shani (moje australská spolubydlící). Pivo, vodní dýmka, hvězdné nebe, sníh všude kolem....byla to paráda!
Bohužel jen do té doby než jsme vylezli z vody ven, kdy se Shani zamotala hlava a bylo jí na omdlení.
Venku bylo asi -10°C a ona si sedla na ručník, že je jí divně a že si musí odpočinout. Nutno podotknout, že byla nahá a vůbec se neměla k tomu se začít oblékat. Bylo mi jasné, že je zle. Uprostřed lesa, kde není ani světlo, natožpak telefonní signál. A my jsme tady měli kamarádku, která byla tak zesláblá, že málem kolabovala. Samotné se mi z toho dělalo slabo, protože jsem nevěděla, co bude.

Ale to, co začalo během chvilky, bylo až k neuvěření. Zvládli jsme to a opět jsem se přesvědčila, jak Kanaďané drží při sobě. Kassa záchranářka, která mi pomohla Shani obléct a pak s ní začala dělat cvičení, aby se jí vrátila krev do hlavy. Kamarád s nožem, který se hodil na zmrzlou energy tyčinku. Druhý kamarád, který běžel nastartovat a zahřát auto. Dokonalá spolupráce!

A tehdy jsem pochopila, proč jsou všude u horkých bazénů (ať už umělých nebo přírodních) upozornění, ať se člověk nechodí koupat sám.

Důvod, proč se Shani tehdy udělalo špatně, byl jednoduchý. Celý den moc nejedla, ani nepila. Bohužel o tom taky ale nikomu neřekla, tak jsme jejímu kolapsu nedokázali zabránit.