Značení
- Zelená tady znamená sjezdovku pro začátečníky, jsou mírné a vždycky urolbované.
- Modré jsou pro středně pokročilé. Některé jsou urolbované, ale některé modré jsou i tzv. boule.
- Další jsou černé (black diamond), kterým se rolba vyhýbá. Jsou to buď boule nebo jen neupravený terén. Některé černé jsou fakt obtížné, ale najdou se i takové, které jsou v pohodě jezditelné.
- A pak tu máme dvojité černé (double black diamond). A tady začíná ta pravá zábava! To jsou sjezdovky (pokud se to tak dá vůbec nazvat) plné prašanu a žádná rolba se sem ani nedostane. Jezdí se mezi stromy, hodně často se ke svahu musí dojít s lyžemi na zádech. Ale stojí to za to!
Terén
V Evropě jsem nikdy nejezdila mezi stromy nebo v půlmetrovém prašanu. Tady to možné je.
Dvojité černé sjezdovky nebo místní Tayton Bowl v Panorama Mountain Village. Tady je spousta sněhu a existuje jediné pravidlo : "Hlavně to nenapal do stromu!"
Tayton Bowl
Ukrytý klenot v Panorama. Tohle je přesně to místo, kam člověk musí dojít pěšky. Všude jsou upozornění že jde o terén pro zkušené jezdce a jde také o místo, kde hrozí nebezpečí lavin (ty jsou ale denně pod dozorem horské služby). A hlavně jde o místo, kde se člověk nejvíc vyblbne a užije si.
Poprvé jsem v Tayton Bowl byla na začátku ledna a vůbec jsem si v té době nebyla jistá, jestli to zvládnu. Kamarád mi půjčil jeho lyže do prašanu (jsou pořádně široké) a když mě ostatní několikrát ujistili, že na to mám, tak jsem vzala lyže na záda a šla.Jenže jsem netušila, do čeho jsem se to zase pustila. Když jsme minuli poslední sjezdovku a blížili se k lanu s praporky označující konec areálu, tak jsem začala být pořádně nervózní. Na začátku sezóny jsme měli školení, že za hranici areálu se nesmí bez vysílačky, protože tady laviny nikdo nekontroluje a horská služba sem nechodí. Naštěstí jsme šli jenom kousek za hranici a pak hurá do toho. Kluci, se kterými jsem tam byla, byli celí natěšení.
Ale já si málem čůrala do kalhot... Stála jsem nahoře, koukala do lesa a neviděla žádnou možnou cestu, jak se dostat dolů. V krku jsem měla knedlík, rozklepaná kolena a srdeční tep asi tak 200. Jenže mi také bylo jasné, že cesta zpět není a já to musím sjet. Naštěstí jsem také věděla, že mě v tom kamarádi nenechají, ale ani to mi moc nepřidalo.
Sebrala jsem všechnu svoji kuráž, obrátila lyže směrem dolů a jela. A sjela jsem to. A bylo to úžasný!!! A přesně jsem si říkala, že tohle člověk v Evropě nezažije. I přesto, že si za takovýmhle dobrodružstvím musí člověk doslova dojít, tak to vždycky stojí za to.Když jsem pak dojela dolů, tak jsem byla vysmátá jako měsíček a věděla jsem, že to rozhodně nebylo naposledy.
Žádné komentáře:
Okomentovat