Respekt, slušnost, vstřícnost

Pokud by se mě někdo zeptal, jaký je Vancouver, odpověděla bych těmito třemi slovy.

Slušnost

Lidé jsou k sobě slušní, ať jde o opětování úsměvu, pozdrav ve výtahu nebo jen tak na ulici. Autobus vždy počká na dobíhající lidi; vozíčkáři a maminky s kočárky se dostanou všude - opravdu všude. V jakékoli veřejné instituci vždy rádi poradí a vše s úsměvem vysvětlí. 
Kolikrát tu lidé poděkují za úplné blbosti, za věci, které udělám automaticky. Jako nedávno, když jsem na chodníku čekala na autobus a kolem jely děti na kole. Udělala jsem krok dozadu, aby mohly projet a dostala jsem za to poděkování - každé z těch dětí mi poděkovalo. 
Malé holky, které skáčou před domem přes švihadlo, vždy pozdraví. Sousedé vždy prohodí pár slov. V autobuse dostanu pochvalu, že mám pěkné boty. Auta dávají chodcům přednost. Cyklisté jsou zde vítání, sama jezdím na kole každý den a beze strachu. Mohla bych pokračovat dál, ale... přijeďte a poznáte sami :-)

Respekt 

V prvé řadě k sobě navzájem. Žije tu neuvěřitelná směs lidí - běloši, černoši, asiati, indiáni, Indové,… Žijí poklidně vedle sebe a stejně tak jejich zvyky a kultury. V autobuse můžete potkat ženy v barevném sárí nebo zahalené dívky v burce, vedle kterých sedí blonďatá dívka v minisukni a s hlubokým výstřihem; muže s turbanem na hlavě vedle pankáče. Bezproblémové soužití tu funguje a přijde mi, že slovo diskriminace tady snad ani neexistuje. Nedivím se, že Vancouver patří mezi jedno z měst, kde se nejlépe žije.

Druhá věc je místní respekt k přírodě. Nejde jen o třídění odpadů, to zde všichni dělají automaticky. Dokonce jsou zálohované plastové lahve, plechovky nebo dokonce obaly od džusů (tetrapaky).  

Ale jde hlavně o respekt k přírodě jako takové, ke zvířatům, které tu žijí vyloženě za rohem. Každý den před naším domem pozoruji veverky nebo čipmanky, už jsem potkala i mývala nebo králíky pasoucí se vedle laviček u jedné kavárny. I první výlet do přírody, který jsem podnikla s Vaškem, se neobešel bez setkání se zvířátkem. A tehdy to byl medvěd. Já jsem ho nakonec neviděla, protože jsem se radši klidila z cesty. Ale byla tam, prostě si šel chvilku po stezce pro pěší a pak odbočil zpět do lesa.

Potkat tady divoká i méně divoká zvířata opravdu není problém.

 

Vstřícnost

Vstřícnost místních lidí mě dostává úplně nejvíc.

Jedním z důvodů, proč jsem chtěla odjet do zahraničí, byla nálada v ČR. Určitě víte, o čem píšu. Negativní zprávy v televizi, politika a hlavně lidé, kteří si spíše stěžují, než aby hledali to dobré. Jelikož jsem člověk, který se vždy snaží hledat to pozitivní a držet se zásady, že pokud nemám co hezkého říci, tak radši mlčím, tak jsem potřebovala tzv. vypadnout. A tady se mi otevřel jiný svět. Řidič v autobuse se se mnou baví a nechá mě jet zadarmo, paní v knihovně mi nejen vysvětlí, co potřebuji, ale vstane a dovede mě na místo a vše ukáže osobně. 

A Tracy a Steven, u kterých jsem bydlela první měsíc, tak ti jsou jedním slovem úžasní. Do těch jsem se opravdu zamilovala. Nikdy jsem nepotkala tak přátelský pár, který je ochotný se obětovat pro druhé. Nejenom, že mě u sebe nechali bydlet, několikrát pozvali na večeři, ale tento týden jsem od nich dostala i kolo. 

Byla jsem tam na návštěvě a přijela jsem na kole, které jsem tu koupila z druhé ruky. Nutno říct, že cena odpovídala kvalitě. Bylo hodně rezavé, skoro nefungovaly brzdy (resp. vůbec, než jsem si je opravila) a hlavně kolo při jízdě občas strašidelně vrzalo. 

Přijela jsem k nim na kus řeči, nakonec jsem u nich strávila dobré dvě hodiny a zůstala i na večeři. Když jsem povídala o svém kole, tak mi Tracy řekla, že ona si chce koupit nové a jestli si nechci nechat to její. Chtěli ho původně dát zrecyklovat (tady se recykluje vše), tak ho místo toho nabídla mě. Velikost kola byla parádní, tak jsem samozřejmě souhlasila, že si ho ráda vezmu. Tak mi ho dala, jen tak, zadarmo. Jen jsem zírala. A ještě víc, když mi Steven dofoukl pneumatiky, daroval pumpičku, přemontoval blikačku a posunul sedlo. Když pak Tracy vzala hadřík a očistila odrazku od prachu, tak už jsem neměla slov. Jsou báječní!

Další milé překvápko mě čekalo doma, kde jsem se potkala se svým domácím. Zmínila jsem se, že hledám novou práci a on mi obratem nabídl, že kdybych potřebovala pomoct, ať se na něj neváhám obrátit, že má spoustu kontaktů. Toho určitě využiju, sehnat tady práci je celkem snadné, ale on mi pomůže sehnat něco lépe placeného. Jupííí.

A takhle to tady funguje. Nevím, jestli to takto vnímají i ostatní nebo se tyhle šťastné náhody stávají jen mě. I to je možné, protože jak se říká, tak pozitivní přitahuje pozitivní. Vzpomněla jsem si na kamaráda, který mi jednou řekl úžasnou větu: "Keep this winning attitude as long as possible." ("Ponech si tento vítězný postoj co nejdéle."). Asi jsem si to tehdy vzala k srdci a funguje to dodnes.

Inukshuk na pláži English Bay

Dnes jsem v knížce četla o místním symbolu - inukshuk. Jde o panáčka postaveného z kamenů, který se dřív používal k navigaci. Možná se vám vybaví, že to byl symbol zimní olympiády, která se tu konala v roce 2010. Jeho význam mluví sám za sebe, posuďte sami. 
Cituji z knížky Vzrušující Vancouver, kterou napsala Lenka Tomsová: "Časem se z inukshuka vyvinulo víc než pouhá "silniční značka", stal se symbolem naděje a vyjádřením pohostinnosti, symbolem vůdcovství, spolupráce a přátelství lidí. Každý kámen, z něhož je postaven, byl vybrán podle toho, jak bude držet dohromady s ostatními. Jednotlivé kameny se navzájem podporují a drží pevně pohromadě díky vzájemnému vyvážení. Pevná kamenná stavba je zároveň poselstvím: skupina dosáhne spoluprací a týmovým úsilím většího úspěchu než jedinec. Inukshuk připomíná důležitost přátelství a závislost jednoho na druhém." 
(TOMSOVÁ, Lenka. Vzrušující Vancouver: Průvodce a cestopis. Praha: Společnost přátel Kanady, 2010. ISBN 978-80-904499-1-6.)

Hledání práce a bydlení

Konečně jsem se dostala k počítači a mám čas napsat, jak jsem vlastně ve Vancouveru hledala práci. 

První týden jsem se po pár dnech pobytu rozhodla nechat procházek a pustit se naplno do hledání práce. Musela jsem si upravit životopis, protože tady se např. neuvádí věk, pohlaví, národnost a ani se nedává do CV fotografie. Tak jsem to trošku překopala a začala posílat svoje "resumé" na všechny strany.

První záměr bylo najít práci v administrativě, prostě cokoli v kanceláři. Přišlo mi to logické, protože jsem nikdy nic jiného nedělala. Chtěla jsem to zkusit, i přesto, že jsem od ostatních věděla, že je to hodně těžké a místní firmy radši zaměstnají místní. Když jsem procházela diskuze a blogy lidí, kteří tu kdy pracovali, tak všichni dělali v pohostinství…

Tak jsem začala reagovat na vše od HR asistentek, sekretářek až po data entry a recepční. Posílala jsem životopisy na všechny strany a myslím, že jich bylo něco přes stovku.

A nestalo se skoro nic. Tedy až na 2 krátké rozhovory po telefonu, ze kterých se ale nic nevyklubalo.

Nicnedělání mě totiž po chvíli přestalo bavit. Nejsem turista na dovolené, který utrácí za atrakce a chce všechno vidět a všechno zkusit. Ani nejsem pracující, takže mám dost volného času. A na to já nejsem zvyklá! :))  

Tak jsem poslechla rady ostatních a začala reagovat opravdu na všechno - prodavačky, servírky, hospodyně, mytí nádobí v restauraci, příprava jídel, práce v kavárně. Opravdu vše, vše, vše.

Řídila jsem se radou jedné slečny, že je potřeba si CV trochu přikrášlit, hlavně se někde rychle zaháčkovat a pak člověk může hledat dál.

Proto jsem si do svého životopisu přidala praxi v restauraci, hotelu nebo v obchodě s oblečením - podle toho na jakou pozici jsem odpovídala. A světe div se, najednou to začalo fungovat. Během týdne jsem byla na 6 pohovorech a při prvním z nich dostala nabídku.

Sice se říká, že člověk nemá váhat a práci vzít ať je to cokoliv, ale já jsem ji odmítla. Důvodem byla pracovní doba, od 16 hodin do půlnoci, od pátku do úterý. Trochu by mě mrzelo nemít volné víkendy, ale dalo by se to přežít než bych našla něco jiného. Ale vzhledem k mému bydlení bych z práce odcházela o půlnoci a domu se dostávala až ve 3 ráno.

Takže jsem pokračovala ve hledání dále.

Nakonec pracuji v kuchyni v luxusní restauraci na Burnaby Mountain. Mám uniformu, plat vyšší než minimum, podíl na spropitném a navíc úžasné jídlo během směny. Při té první jsem si dala steak - když jsem pak koukala do jídelníčku, tak jeho cena je 33 dolarů! Musím říct, že pracovat v kuchyni je pěkná dřina. Sranda je, když nad tím přemýšlím, že se svými zkušenostmi a vzděláním pracuji v kuchyni.

Pamatujete? "Je to inženýrka z Prahy,…”  :))))

obývací pokoj, TV s cca 600 programy

Poblíž práce jsem si našla i bydlení. Během tří dnů jsem viděla několik pokojů, hledala jsem opět spolubydlení. Nakonec bydlím s jednou holkou z Korey a rodilou Kanaďankou. 

Nemusela jsem si nic kupovat, takže jsem ušetřila i pár dolarů. Tady je běžné, že si člověk musí koupit svoji peřinu, polštář a povlečení, nebo i vlastní nádobí. Tady to vše mám, stačilo si přivézt kufry. Mám to blízko na metro, relativně blízkou do práce a navíc sem jednou za 14 dní chodí uklízečka. Tohle když mi majitel řekl, tak jsem jen zalapala po dechu a hned složila zálohu na nájem.

Milá i nemilá překvapení ... a že někdy stojí za to :-)))

Věděla jsem, že místní lidé jsou velmi milí a přátelští, ale i tak jsem občas překvapená tak, že zůstávám stát s pusou dokořán (nebo se nehorázně řehtám :)))

Lidé

První milé překvapení mě čekalo na úřadě, kde jsem si byla zařídit SIN číslo - číslo sociálního pojištění. Přede mnou bylo ve frontě několik Indů, a když pak přišla úřednice, tak na ně promluvila jejich jazykem. Vůbec jsem nedokázala identifikovat, o jakou řeč se jedná, a nechápala jsem, že úřednice ovládá jejich řeč. Byla to paňdžábština (pubjabi) a na úřadě tento jazyk normálně ovládají, protože Indů je tady mraky a pořád sem imigrují noví a noví. Tomu se říká úřad pro lidi.

Pak jsem šla do banky založit si nový účet. Na informacích jsem řekla, co chci a pak si počkala na svého manažera. Paní si mě pak vzala k sobě do kanceláře a krok za krokem vše vysvětlila. Celé to probíhalo beze spěchu, v klidu a pohodě. S úsměvem na tváři, dokonce si s Vaškem povídala o cestovních plánech na dovolenou. Já jen koukala a konečně jsem pochopila, co znamená dobrý zákaznický servis.
Pak jsem si šla k okénku vložit peníze na účet. Když vše bylo vše hotové a s paní na přepážce jsem se loučila, tak mě už úplně "rozsekala", když povídá: "Pokud budete chtít poradit nebo cokoliv potřebovat, tak přijďte, rádi Vám s čímkoliv pomůžeme. Je to naše práce." Připadala jsem si jako jejich nejlepší zákazník a odcházela jsem s obrovským úsměvem na tváři :-)

V autobuse je zvykem, že lidé, kteří vystupují, tak vždy poděkuji. A to i v případě, že vystupují  zadními dveřmi. Řidič také poděkuje, popřeje hezký den nebo dobrou noc, podle toho, v kolik hodin jedu domu. (V metru se to nedělá, protože to tady jezdí bez řidiče.)

Co mě mile překvapilo, tak je místní ohleduplnost. Někdy až mile překvapující. Jako onehdy v autobuse, kde jsem já seděla, Vašek stál nade mnou a bavili jsme se. Paní, která byla vedle mě, tak se najednou zvedla a šla si sednout jinam. Prostě proto, abychom my mohli sedět vedle sebe. Tady je to prostě normální.

 

Marihuana

Myslela jsem si, že Vancouver je vyspělé město, kde se člověk s drogami nepotká. Ale marihuana se tu kouří pomalu úplně všude. Na Hasting Street (tam jsou ti bezdomovci) se prodává nejenom tráva a měla jsem pocit, že dealeři se tam ani nesnaží skrývat.

Trávu je tady snadné poznat "po čuchu", často se stane, že ji cítíte i v autobuse. Vašek tomu dal hezký název - jde o veselý autobus :-)

 

MHD

Místní doprava není tak dokonalá jako v ČR. Jízdní řády tu sice existují, ale autobusy podle nich moc nejezdí. Nejhorší je, že na některých zastávkách je uvedeno pouze číslo zastávky a člověk netuší, jaký autobus tam jezdí a kam vlastně jede. Už jsem ale přišla na to, že můžu poslat SMSku a přijde mi odpověď s časem, kdy jede nejbližší autobus/y. Na správný směr se ale stejně musím ptát řidiče. Je to trošku zmatek, ale na druhou stranu místní řidiči jsou neuvěřitelně milí.

Když jsem ještě jezdila z autobusového nádraží, tak řidič někdy dokonce vzal mikrofon, zahlásil, kam jede a pak také dodal, že pokud by někdo něco potřeboval, tak ať se na něj neváhá obrátit. Jednou dokonce přihodil povedený vtípek. Popravdě řečeno, to už mi spadla brada a koukala jsem jak tele na nová vrata. S tím jsem se v Praze nikdy nesetkala.


Jednou se mi i stalo, že jsem v noci nastoupila do autobusu a jela s námi i "transit security" - něco jako dopravní ochranka. Bylo to ve 2 ráno a bylo to fajn, protože jsem se nebála. Navíc za autobusem jelo ještě security auto, asi aby nikdo ten autobus neukradl :-)

Z autobusu mám pak ještě jednu historku, a že je teda vypečená. Jeli jsme s Vaškem z parku, kde jsme byli fotit západ slunce. Mohlo být tak 9 večer a autobus byl skoro prázdný. Vzadu seděli nějací puberťáci, kteří se bavili nahlas a pořád se smáli. Najednou se autobusem nesl hrozný zápach a mladí kluci si ze sebe začali dělat srandu, který z nich to byl... Smrad to byl vážně strašný. Najednou autobus zastavil a řidič se všech lidí šel zeptat, jestli se někomu nestala "nehoda". Jedna paní mu pak odpověděla, že je to zvenku, kde viděla hromadu hnoje. Ale věřili byste tomu? Autobusák zastaví a jde se všech zeptat, jestli se náhodou někdo neposral???