Pohotovost, sanitka, operace... když se řekne "vyzkoušet všechno"

Prožila jsem si toho v Kanadě hodně. Chvíle hezké i méně příjemné. Když už jsem si myslela, že se mi život tak nějak ustálil, tak v říjnu přišla návštěva nemocnice.

Začalo to jako klasické bolesti břicha, když čekám měsíčky. Ale ouha. Když břicho bolelo tak, že jsem nemohla chodit a nikdo se mě nesměl dotknout, tak jsem radši jela na pohotovost. 
Tam mě čekalo 10 hodin plných vyšetření. Nikdo nemohl přijít na to, co se mnou je. Byla jsem bílá jak stěna, krevní tlak se skoro nedal změřit a přitom výsledky krve nic neukazovaly. Nakonec mě poslali na CT vyšetření a pak sanitkou do jiné nemocnice. V druhé nemocnici už na mě čekala transfúze následovaná operací uprostřed noci. 

Ptáte se, co se stalo? Měla jsem cystu na vaječníku, o které jsem neměla sebemenší tušení. Ta praskla a začala krvácet do břicha. Až několikáté vyšetření krve a CT ukázali, co není v pořádku. Operace byla, jak se říká "za 5 minut 12".
 
Následky dnes nejsou žádné, jen mám na břiše 3 malé jizvičky po laparoskopii. Dala jsem si dva týdny odpočinku, nabírala síly, spala po obědě jako malé dítě, a postupně slavila malá vítězství. Pamatuji si, jak jsem šla tehdy poprvé po operaci na procházku. Trvalo mi to hodinu a to jsem obešla jeden jediný blok. Musela jsem udělat i mezizastávku v parku na lavičce, abych si odpočinula :) 

Dnes už běhám zase po horách a vše se vrátilo do normálu. Kanadská zdravotní péče je výborná, personál se o mě staral naprosto neuvěřitelně a ten lidský přístup bych si jinde jen mohla přát. I to jídlo bylo dobré :) 

Jsem vděčná, že jsem naživu a vše se obešlo bez komplikací. Jen ten účet za zdravotní péči mi nedá spát. Určitě vás napadne otázka jak je to možné a jestli jsem měla zdravotní pojištění. Ano, měla. Ale také jsem měla pojistný limit. A ten se ukázal jako naprosto nedostatečný. Říká se, že chybami se člověk učí. Je to svatá pravda. Mě tahle chyba dala tak za uši, že mi bude trvat pár let, než se z tohoto dluhu vyhrabu.

Jsem tu stále!

Je to už poměrně dlouhá doba, co jsem sem přispěla naposledy. Tak jsem se rozhodla jen ve stručnosti napsat, že se mám stále krásně, užívám si léta a to pořád v Kanadě - ve Vancouveru.

Dnes jsem našla v počítači soubor s mými básničkami, které jsem napsala v době, kdy mi bylo cca 17 let. A mezi nimi byl i jeden poklad, se kterým se s vámi chci podělit. Už v té době jsem asi tušila, že cestování bude mojí vášní a nové krajiny mě budou lákat. A to hodně. Posuďte sami.

Svoboda
Ptákem bych chtěla být
Pojem „hranice“ nic mi neříká
Já chci křídla mít
Ať čas volně utíká.

Chci letět do kraje
Do kraje snů, skoro do ráje.
Do kraje snů a splněných přání
Tam, kde neznají žádná varování.

(MB)

Dovolená v Mexiku

Jet na dovolenou za sluníčkem jsem se rozhodla už loni v létě. Chtěla jsem využít mého pobytu na americkém kontinentu a Mexiko byla jasná volba. I cenově to vycházelo velmi dobře a jet na all-inclusive jsem si vždycky přála.

Původně jsem plánovala jet s Martou, mojí českou kamarádkou, se kterou jsem se tady seznámila. Nakonec se k nám přidala i Lucka z Panorama. Byla to dámská jízda se vším všudy. Takže když skončila zimní sezóna a můj pobyt na horách, jelo se za teplem.

A že dovolená stála za to! Sedm dní v Puerto Vallarta, sedm dní relaxu, opalování, jídla a pití co hrdlo ráčí a zábavy kolem.
Mohly jsme si vybrat, jestli si jít zaplavat, zacvičit jógu, aquaerobik, zahrát plážový volejbal, ping-pong, poker, šipky, projet se na moři na kajaku... nebo se jen tak válet a popíjet koktejly. Poslední samozřejmě převažovalo :-)
Naše dovolená se nesla v duchu lenošení. První tři dny jsme nevytáhly paty z hotelu a jen si užívaly ráje.

Dokonce jsme byly tak líné, že jsme většinu dní strávily u bazénu a k moři se nám nechtělo. Já jsem dokonce jednou u oběda prohlásila: "K moři nejdu, to je moc daleko". Nutno dodat, že hotel stál přímo na pláži a stačilo udělat od bazénu pár kroků a člověk byl rázem v oceánu.


Abychom se podívaly i po okolí, tak jsme se jeden den vydaly do centra města, podívat se na místní kolonádu a okouknout suvenýry. Navštívily jsme i obchody s tequillou, kde jsou ochutnávky zdarma, takže jsme byly veselé i mimo náš hotel.

Následující den nás čekal výlet na ostrov Marieta Island. Původně vůlkán, který dnes ukrývá krásnou pláž a v okolí se dá šnorchlovat. Viděla jsem korálové útesy, spoustu rybiček - dokonce i modrou se žlutým ocasem, tj. Dory, co byla v animovaném filmu Hledá se Nemo.

I samotná cesta lodí byla zábavná. Jídlo i pití v ceně, opět jako na all-inclusive. Posádka se dokonce rozhodla nám zatančit. Při cestě tam jsme pozorovaly delfíny, cestou nazpět pak i velryby. Byla to nádhera!


 
A aby naše zážitky byly dokonalé, zaplavaly jsme si v Mexiku také s delfíny. Dostala jsem od něj pusu, zatančila a dokonce se s delfínem i projela. Stačilo ho chytnout za ploutvičky a už se jelo. Pro mě to byl nezapomenutelný zážitek.

Návrat do Vancouveru

Když skončila zima, skončila i moje práce na horách. Vydala jsem se zpátky do Vancouveru. 
První pocity po příjezdu byly hodně smíšené. Po nekonečně dlouhé cestě autobusem jsem byla opět ve městě plném mrakodrapů, aut a lidí. Hned na nádraží seděl v McDonaldu bezdomovec a zápach ho prozrazoval dopředu. Žádného jsem nepotkala celou zimu!

Stýskalo se mi po kamarádech z Panorama a připadala jsem si jako v cizím světě. Naštěstí jsem tu byla s Luckou a čekala nás dovolená v Mexiku. Společně s ní a s Martou jsme si užily týden sluníčka, odpočinku a zábavy.

Po návratu z báječné dovolené na mě padla deprese. Stýskalo se mi po Panorama, výhledu na hory (bez mrakodrapů, které tady místní výhled hodně narušují), po sluníčku v Mexiku. Tady pršelo a pršelo a pršelo, a já byla myšlenkami zpátky v listopadu loňského roku, kdy jsem z Vancouveru s úlevou odjížděla.

Neuvěřitelné množství Asiatů kolem mi na náladě moc nepřidalo. Vancouver je neskutečně multikulturní město a mě se to na něm líbí, jenže být jako jediná běloška v autobuse a nerozumět ostatním je prostě divné.

Já žila chvilku jinde a kouzlo malého města jsem si zamilovala. Proto byl návrat zpátky těžký. Naštěstí brzy vysvitlo sluníčko, začala jsem trávit čas venku a nemyslela na to, co bylo, ale co bude. Během týdne jsem si našla práci.


Co se mi tady líbí moc jsou procházky po okolí. Dokonce jsem začala i běhat a mě samotnou překvapilo, jak mě to baví. Každou chvílí objevím nový park, jen tak se objeví vedle rušné silnice a člověk může utéct k rybníčkům, lesním cestám a klidu. Někdy mám pocit, jako bych byla v Čechách v lese na houbách, nikde nikdo, jen ptáci a příroda kolem. A to je Vancouver - pestrý, obklopený horami, plný zeleně, parků, pláží, lidí, kultur, možností...

Lyžováním zábava na horách nekončí

Tight and bright party

 - upnutě a zářivě

Do zimního resortu jezdí lidé převážně ze dvou důvodů. První je permice v rámci zaměstnaneckých benefitů a neomezený přístup na svah. Tím druhým je zábava ve formě večírků. A že jich na horách bylo opravdu dost!

Každý si může vybrat dle svého gusta, kam půjde a kdy radši zůstane doma. Divoké večírky plné alkoholu a svíjení se na parketu, párty s převleky nebo bláznivé house party se všemožnými hrami. A nebo  poklidné večeře s přáteli.

Hned první párty - uvítací byla těsně po začátku sezóny. Následovala Wild West Party, která se řadila mezi tzv. tematické. Ty jsou v Kanadě hodně oblíbené a pro mě byli i nejzábavnější. Pozorovat ostatní a hodnotit neskutečně bláznivé kostýmy. Sama jsem se také na některých hezky vyřádila :-)

Mezi moje oblíbené patřily večeře, které jsme pořádali sami vždy u někoho doma. Lucka několikrát uspořádala bramborákovou párty, na Silvestra vařila večeři pro ostatní nebo jsme si udělali dámskou českou jízdu s knedlíky, rajskou a bábovkou. Večer jsme tehdy zakončily ještě sledováním Pelíšků a přitom chroupaly Bohemia brambůrky, ládovaly se Kofilou, Kaštany nebo Karlovarskými oplatky. Každá z holek přidala něco z balíčků dobrot, které jsme si nechaly posílat.

Český večer

Při Open Kitchen Night se vařila národní jídla pro kamarády. První byla thajská kuchyně, následovala chilská a vrcholem byl český večer. To už jsme kuchtily pro 26 lidí. Celou dobu jsem sice s dalšími dvěma Češkami strávila v kuchyni, ale následný potlesk a prázdné talíře stály za tu námahu.

Hodně akcí pořádala i sama Panorama jako poděkování zaměstnancům. Ať už to byl oběd, barbeque nebo třeba divoká oslava konce sezóny. Z pohledu velikosti to byla rozhodně největší párty, které jsem se kdy zúčastnila. Přeci jen tam pracovalo během zimy cca 600 lidí. Moje kamarádka navíc vymyslela, že můžeme lyžovat jen v plavkách. Sjezdovka byla otevřena jen pro zaměstnance, tak proč si poslední den zimy trochu nezpestřit, že? Ten den byl úžasný, od lahodného oběda, po bláznivé lyžování, skupinové focení i večerní zábavu.

skupinové foto

Ty hory!

Rocky Mountains... Jak je jenom popsat? Slovy by to bylo asi takto: nádherné, veliké, všude kolem, dech beroucí...

Při pohledu na ně se mi stává, že se musím několikrát zhluboka nadechnout. Je to asi stejný pocit, jako když se musíte rozdýchat poté, co se vás někdo naštve nebo něco vyděsí. Akorát v tomto případě já rozdýchávám místní božskou krásu.

Nutno říct, že tento příspěvek je psán v době, kdy jsem již čtvrtý měsíc ve Skalistých horách. Člověk by řekl, že si po chvilce zvyknu a místní hory budu vnímat jako normální součást života. Jenže ony jsou takové.... za každého počasí jiné a pořád tak majestátní a krásné!

 

Double black diamond sjezdovky

Zimní střediska jsou v Kanadě jiná než ta evropská. Liší se značením i terénem.

Značení 

• Zelená tady znamená sjezdovku pro začátečníky, jsou mírné a vždycky urolbované.
• Modré jsou pro středně pokročilé. Některé jsou urolbované, ale některé modré jsou i tzv. boule.
• Další jsou černé (black diamond), kterým se rolba vyhýbá. Jsou to buď boule nebo jen neupravený terén. Některé černé jsou fakt obtížné, ale najdou se i takové, které jsou v pohodě jezditelné. 
• A pak tu máme dvojité černé (double black diamond). A tady začíná ta pravá zábava! To jsou sjezdovky (pokud se to tak dá vůbec nazvat) plné prašanu a žádná rolba se sem ani nedostane. Jezdí se mezi stromy, hodně často se ke svahu musí dojít s lyžemi na zádech. Ale stojí to za to! 

Terén

V Evropě jsem nikdy nejezdila mezi stromy nebo v půlmetrovém prašanu. Tady to možné je.

Dvojité černé sjezdovky nebo místní Tayton Bowl v Panorama Mountain Village. Tady je spousta sněhu a existuje jediné pravidlo : "Hlavně to nenapal do stromu!" 

Tayton Bowl

Ukrytý klenot v Panorama. Tohle je přesně to místo, kam člověk musí dojít pěšky. Všude jsou upozornění  že jde o terén pro zkušené jezdce a jde také o místo, kde hrozí nebezpečí lavin (ty jsou ale denně pod dozorem horské služby). A hlavně jde o místo, kde se člověk nejvíc vyblbne a užije si.

Poprvé jsem v Tayton Bowl byla na začátku ledna a vůbec jsem si v té době nebyla jistá, jestli to zvládnu. Kamarád mi půjčil jeho lyže do prašanu (jsou pořádně široké) a když mě ostatní několikrát ujistili, že na to mám, tak jsem vzala lyže na záda a šla.
Jenže jsem netušila, do čeho jsem se to zase pustila. Když jsme minuli poslední sjezdovku a blížili se k lanu s praporky označující konec areálu, tak jsem začala být pořádně nervózní. Na začátku sezóny jsme měli školení, že za hranici areálu se nesmí bez vysílačky, protože tady laviny nikdo nekontroluje a horská služba sem nechodí. Naštěstí jsme šli jenom kousek za hranici a pak hurá do toho. Kluci, se kterými jsem tam byla, byli celí natěšení.
Ale já si málem čůrala do kalhot... Stála jsem nahoře, koukala do lesa a neviděla žádnou možnou cestu, jak se dostat dolů. V krku jsem měla knedlík, rozklepaná kolena a srdeční tep asi tak 200. Jenže mi také bylo jasné, že cesta zpět není a já to musím sjet. Naštěstí jsem také věděla, že mě v tom kamarádi nenechají, ale ani to mi moc nepřidalo.

Sebrala jsem všechnu svoji kuráž, obrátila lyže směrem dolů a jela. A sjela jsem to. A bylo to úžasný!!! A přesně jsem si říkala, že tohle člověk v Evropě nezažije. I přesto, že si za takovýmhle dobrodružstvím musí člověk doslova dojít, tak to vždycky stojí za to.

Když jsem pak dojela dolů, tak jsem byla vysmátá jako měsíček a věděla jsem, že to rozhodně nebylo naposledy.