Zábava ve společnosti gayů a lesbiček

V sobotu ve Vancouveru vyvrcholila soutěž ohňostrojů a víkend hned pokračoval další světoznámou akcí.

V neděli se konala Pride Parade, průvod homosexuálů, lesbiček, bisexuálů a transgender osob (LGBT). Všude bylo vidět duhové vlajky - vylepené v oknech, ve výlohách obchodů, v restauracích. Dokonce jsem viděla i přechod pro chodce namalovaný pestrobarevně.

Letos to byl 34. ročník a předpokládalo se, že to bude akce s cca 650 000 účastníky. Dopoledne jsem strávila v práci, ale naštěstí jen do poledne. Všichni mi záviděli, že mi směna končí tak brzy, protože jak jsem psala dříve, tak pracuji na Davie Street a tato ulice je známá jako centrum LGBT komunity.
Takže když skončil průvod, tak se všichni přesunuli právě do této ulice a v našem bistru se utvořila pěkně dlouhá fronta. Minulý rok to prý byl had lidí až ven z obchodu a kolegové obsluhovali zákazníky po 6 hodin v kuse. Loni se museli volat do práce i lidi, kteří měli ten den zrovna volno.

Proto jsme se letos připravili lépe a nadělali spoustu věcí do zásoby a pořídili ještě jednu pokladnu. Ale i tak, fronta byla i letos celodenní a na odpočinek nebyl čas. Pro mě to ale neplatilo :-)
Já jsem si tuto krátkou směnu domluvila 3 týdny dopředu, protože o místní Pride Parade jsem hodně slyšela a nechtěla jsem si to nechat ujít. A stálo to za to!

Vancouver jako město je hodně známé pro svoji otevřenost. Nejenom různým kulturám z celého světa, ale právě i lidem s jakoukoliv sexuální orientací.

V průvodu pak jsou všichni, nejenom gayové, lesbičky, či transsexuálové. Jsou tam prostě všichni - bylo možné vidět skupiny žáků nebo učitelů, které podporují rovné vzdělání pro všechny. Hasiče, policisty, řidiče autobusů, lidi ze Starbucks, bank apod.

Byla to přehlídka kreací, modelů a bláznivého oblečení, ale v samotném průvodu byli i např. naháči. Lidé tancovali, bojovali s vodními pistolemi, předváděli se... byla to sranda. Průvod trval přes 2 hodiny, bylo krásně a odnesla jsem spoustu dárků a reklamních předmětů. Z odpoledne na pláži pak i připálená ramena :-))

Úžasné ohňostroje - Celebration of Light

Celebration of Light je místní událost, na kterou se v létě každý těší. Jde o soutěž, kdy se hodnotí ohňostroje. Během dvou týdnů se konají 3 představení, z nichž každé pořádá soutěžní tým z jiné země. Letos to byly Vietnam, Brazílie a Itálie.

V den konání jsou nacpané pláže, posíleny linky MHD a konají se různé doprovodné akce, koncerty apod. Nejlepší místo na pozorování ohňostroje je English Bay Beach, protože přímo naproti pláži je v zálivu umístěna odpalovací rampa.

Celé představení trvá kolem 20 minut a ještě k tomu hraje doprovodná hudba. Ležet na pláži opřená o kládu, pod sebou písek, vedle sebe kamarády, nad hlavou "vybuchující pestrobarevné pampelišky" ... BYLA TO PARÁDA!!!

Výlety po okolí

Venku je krásně, tak po práci podnikám výlety po okolí - na kole, což je tady velmi bezpečné díky vyhrazeným pruhům pro cyklisty.

Můj první výlet byl do jedné z nejstarších čtvrtí ve Vancouveru - Shaughnesy. Většina domů je schovaná za vysokými zdmi a stromy, ale přeci jen jsem objevila pár domů, které bylo vidět. A že bylo na co koukat. Jsou to spíše vily a jsou obrovské.


Další super cyklostezka vede po Stanley parku. Je to jedno z nejoblíbenějších míst, kam vyrážejí na procházky a projížďky místní lidé i turisté. Je to nejoblíbenější místo ve Vancouveru, protože je to kousek od centra a hlavně proto, že stezka vede po pobřeží a kolem pláží. Cesta je pevná a chodník je rozdělený na 2 části - jedna je pro pěší a druhá pro cyklisty a bruslaře. Navzájem se tu lidé respektují, takže člověk nemusí moc dávat pozor na cestu a může se kochat výhledem po okolí.

Kolem Stanley parku jsou celkem 3 pláže - First Beach, Second Beach a Third Beach. Se jmény si tu hlavu moc nelámali :-)

Na Second Beach se v létě pravidelně pořádá promítání filmů. Když je hezky a je zajímavý film, tak se tu sejde až 2 tisíce lidí. To bylo například, když promítali Lvího krále nebo Pomádu. Lidé si vždy přinesou deku na sezení nebo trávníkové židličky, lze vidět i nafukovací matrace anebo i normální peřiny. Je to vždycky událost, místo, kde se schází party kamarádů. Samozřejmostí je přinést i něco na zub, někteří si dokonce přinesou i malý gril a dělají v parku barbecue.
Sranda je, když film skončí a celý dav se vydá z parku do centra a na autobus. Problém to ale není, je tu samozřejmostí, že jsou posíleny linky a autobusy jezdí každou chvíli. Organizace všeho mě tu stále velmi mile překvapuje.

O mnoho větší než Stanley park je park u UBC, což je jedna z místních univerzit - University of British Columbia. Kéž bych na takovou univerzitu mohla chodit!

Areál školy je umístěn na výběžku poloostrova - okolo vedou pláže, součástí je park 4x větší než Stanley park. Univerzita má dokonce vlastní kostely i nemocnici. Jezdit v místním parku na kole je super, jen člověk musí hodně dávat pozor na cestu, aby se neztratil. Naštěstí jsou zde mapy a rozcestníky, které v případě nouze pomohou. Nebo se stačí zeptat kolemjdoucích. Už jsem si nějak zvykla, že tady nic není problém a každý rád pomůže.

Nová práce

Už jsou to dva měsíce, co jsem v Kanadě a už mám druhou práci. Z restaurace na Burnaby Mountain jsem odešla před 3 týdny a našla si novou práci v centru.
Důvodů pro změnu jsem měla hned několik. Práce v kuchyni mě moc nebavila, i když jsem měla slušný plat a podíl na spropitném. Tím hlavním důvodem ale bylo místo, kde se restaurace nacházela. Většinou jsem měla večerní směny a končila kolem jedenácté. Problém byl, že cesta k nejbližší zastávce autobusu vedla skrz národní park - tedy les. Poté, co jsem absolvovala tuto cestu v dešti a mlze, díky které nebylo vidět na krok, tak jsem se rozhodla skončit. Medvěda jsem tam naštěstí nepotkala, ale bála jsem se hodně.

Teď pracuji v centru, v downtown - na Davie Street. Je to jedna z ulic, která je rušná ve dne i v noci, naše bistro otevírá v 10 ráno a zavírá ve 4 ráno. Taky je to centrum, kde se schází homosexuální komunita, všude jsou duhové vlajky a nacpané kluby.

Moje práce je v obchůdku s rychlým občerstvením, jmenuje se Donair Dude. Připravujeme turecké speciality - pity/tortilly plněné masem a zeleninou a zapečené na grilu. Mňam! Opět mám v rámci směny i jídlo, takže si zase užívám dobrot :-) Práce je to rozhodně zajímavější, hodně různorodá. Každý den dělám něco jiného - příprava zeleniny, omáček, mytí nádobí, krájení masa i obsluha zákazníků.
Šéf je Turek a vidí ve mně potenciál :-) Chce otevřít druhou pobočku, tak se snažím se vše rychle naučit a budu čekat, jestli mi dá šanci. Držte mi palce, ať to vyjde.

Trocha zábavy

Jedna z věcí, které mám na Vancouveru ráda, jsou akce pro veřejnost. Je jich tu spousta a mnoho z nich je zadarmo. Je vidět, že Kanada je bohatá země, proto se tu hodně peněz věnuje na budování tzv. komunity. Každá část města má jedno nebo i více komunitních center. Nejčastěji se v nich nachází knihovna, tělocvična nebo přednáškové sály. A rozvrh hodin je opravdu bohatý - od nejrůznějších individuálních i skupinových sportů, přednášky o první pomocí, péči o děti nebo starší osoby, drogová a sexuální osvěta, až po kurzy pletení, malování atd. 
Je to dobrý systém, člověk pozná svoje sousedy i prostředí, kde žije.

Moje nejoblíbenější akce jsou ty, které se konají v ulicích města v centru.

Jazz festival

Nedávno se tu konal jazzový festival a já jsem zjistila, že se mi líbí jazz. Bylo bezva přijít na náměstí, sednout si na schody vedle ostatních, nechat se unášet hudbou, užívat si slunečného dne a na chvilku si oddechnout.

Když jsem pak téhož dne šla odpoledne centrem, bylo uzavřeno několik hlavních ulic a tam byly pro změnu oslavy Latinské Ameriky. Kluci hráli fotbal, holky cvičily zumbu a hudba byla slyšet ještě o dvě ulice dál. 


Obě tyto akce na celé čáře převálcovala akce "Make Music Vancouver". Byl to pouliční hudební festival, kde vystupovalo přes 130 skupin a hudebníků, amatéři i profesionálové. Bylo to udělané tak, že všichni hráli najednou. Aby se navzájem nerušili, byla akce roztažená přes dvě části města a několik ulic. 
Poslouchat hudbu, pozorovat hudebníky a hlavně lidi kolem, to byla paráda. Člověk mohl cítit kosmopolitní atmosféru a vidět mnoho lidí z různých koutů světa. 

Událostí roku jsou oslavy 1. července, tzv. Canada Day. Slaví se získání nezávislosti na Velké Británii, k čemuž došlo mírovou cestou dne 1.7.1867.Všude jsou vyvěšeny kanadské vlajky, lidé nosí trička s kanadskými vlajkami nebo i nápisy "Proud Canadian". V podvečer se koná průvod, který trvá cca 3 hodiny. V noci pak následuje ohňostroj. 

Nejrůznější akce se pořádají po celé Kanadě. Je to státní svátek, který letos ale připadl na neděli. V Kanadě mají ale hezký zákon, že když je sváteční den o víkendu, tak se volno posouvá na první pracovní den.

Od začátku července pak začaly moje nejoblíbenější akce (též zdarma) a tím jsou promítání filmů pod širým nebem. I předpověď počasí přeje, konečně přestalo pršet a bude hezky. Hurá.

Respekt, slušnost, vstřícnost

Pokud by se mě někdo zeptal, jaký je Vancouver, odpověděla bych těmito třemi slovy.

Slušnost

Lidé jsou k sobě slušní, ať jde o opětování úsměvu, pozdrav ve výtahu nebo jen tak na ulici. Autobus vždy počká na dobíhající lidi; vozíčkáři a maminky s kočárky se dostanou všude - opravdu všude. V jakékoli veřejné instituci vždy rádi poradí a vše s úsměvem vysvětlí. 
Kolikrát tu lidé poděkují za úplné blbosti, za věci, které udělám automaticky. Jako nedávno, když jsem na chodníku čekala na autobus a kolem jely děti na kole. Udělala jsem krok dozadu, aby mohly projet a dostala jsem za to poděkování - každé z těch dětí mi poděkovalo. 
Malé holky, které skáčou před domem přes švihadlo, vždy pozdraví. Sousedé vždy prohodí pár slov. V autobuse dostanu pochvalu, že mám pěkné boty. Auta dávají chodcům přednost. Cyklisté jsou zde vítání, sama jezdím na kole každý den a beze strachu. Mohla bych pokračovat dál, ale... přijeďte a poznáte sami :-)

Respekt 

V prvé řadě k sobě navzájem. Žije tu neuvěřitelná směs lidí - běloši, černoši, asiati, indiáni, Indové,… Žijí poklidně vedle sebe a stejně tak jejich zvyky a kultury. V autobuse můžete potkat ženy v barevném sárí nebo zahalené dívky v burce, vedle kterých sedí blonďatá dívka v minisukni a s hlubokým výstřihem; muže s turbanem na hlavě vedle pankáče. Bezproblémové soužití tu funguje a přijde mi, že slovo diskriminace tady snad ani neexistuje. Nedivím se, že Vancouver patří mezi jedno z měst, kde se nejlépe žije.

Druhá věc je místní respekt k přírodě. Nejde jen o třídění odpadů, to zde všichni dělají automaticky. Dokonce jsou zálohované plastové lahve, plechovky nebo dokonce obaly od džusů (tetrapaky).  

Ale jde hlavně o respekt k přírodě jako takové, ke zvířatům, které tu žijí vyloženě za rohem. Každý den před naším domem pozoruji veverky nebo čipmanky, už jsem potkala i mývala nebo králíky pasoucí se vedle laviček u jedné kavárny. I první výlet do přírody, který jsem podnikla s Vaškem, se neobešel bez setkání se zvířátkem. A tehdy to byl medvěd. Já jsem ho nakonec neviděla, protože jsem se radši klidila z cesty. Ale byla tam, prostě si šel chvilku po stezce pro pěší a pak odbočil zpět do lesa.

Potkat tady divoká i méně divoká zvířata opravdu není problém.

 

Vstřícnost

Vstřícnost místních lidí mě dostává úplně nejvíc.

Jedním z důvodů, proč jsem chtěla odjet do zahraničí, byla nálada v ČR. Určitě víte, o čem píšu. Negativní zprávy v televizi, politika a hlavně lidé, kteří si spíše stěžují, než aby hledali to dobré. Jelikož jsem člověk, který se vždy snaží hledat to pozitivní a držet se zásady, že pokud nemám co hezkého říci, tak radši mlčím, tak jsem potřebovala tzv. vypadnout. A tady se mi otevřel jiný svět. Řidič v autobuse se se mnou baví a nechá mě jet zadarmo, paní v knihovně mi nejen vysvětlí, co potřebuji, ale vstane a dovede mě na místo a vše ukáže osobně. 

A Tracy a Steven, u kterých jsem bydlela první měsíc, tak ti jsou jedním slovem úžasní. Do těch jsem se opravdu zamilovala. Nikdy jsem nepotkala tak přátelský pár, který je ochotný se obětovat pro druhé. Nejenom, že mě u sebe nechali bydlet, několikrát pozvali na večeři, ale tento týden jsem od nich dostala i kolo. 

Byla jsem tam na návštěvě a přijela jsem na kole, které jsem tu koupila z druhé ruky. Nutno říct, že cena odpovídala kvalitě. Bylo hodně rezavé, skoro nefungovaly brzdy (resp. vůbec, než jsem si je opravila) a hlavně kolo při jízdě občas strašidelně vrzalo. 

Přijela jsem k nim na kus řeči, nakonec jsem u nich strávila dobré dvě hodiny a zůstala i na večeři. Když jsem povídala o svém kole, tak mi Tracy řekla, že ona si chce koupit nové a jestli si nechci nechat to její. Chtěli ho původně dát zrecyklovat (tady se recykluje vše), tak ho místo toho nabídla mě. Velikost kola byla parádní, tak jsem samozřejmě souhlasila, že si ho ráda vezmu. Tak mi ho dala, jen tak, zadarmo. Jen jsem zírala. A ještě víc, když mi Steven dofoukl pneumatiky, daroval pumpičku, přemontoval blikačku a posunul sedlo. Když pak Tracy vzala hadřík a očistila odrazku od prachu, tak už jsem neměla slov. Jsou báječní!

Další milé překvápko mě čekalo doma, kde jsem se potkala se svým domácím. Zmínila jsem se, že hledám novou práci a on mi obratem nabídl, že kdybych potřebovala pomoct, ať se na něj neváhám obrátit, že má spoustu kontaktů. Toho určitě využiju, sehnat tady práci je celkem snadné, ale on mi pomůže sehnat něco lépe placeného. Jupííí.

A takhle to tady funguje. Nevím, jestli to takto vnímají i ostatní nebo se tyhle šťastné náhody stávají jen mě. I to je možné, protože jak se říká, tak pozitivní přitahuje pozitivní. Vzpomněla jsem si na kamaráda, který mi jednou řekl úžasnou větu: "Keep this winning attitude as long as possible." ("Ponech si tento vítězný postoj co nejdéle."). Asi jsem si to tehdy vzala k srdci a funguje to dodnes.

Inukshuk na pláži English Bay

Dnes jsem v knížce četla o místním symbolu - inukshuk. Jde o panáčka postaveného z kamenů, který se dřív používal k navigaci. Možná se vám vybaví, že to byl symbol zimní olympiády, která se tu konala v roce 2010. Jeho význam mluví sám za sebe, posuďte sami. 
Cituji z knížky Vzrušující Vancouver, kterou napsala Lenka Tomsová: "Časem se z inukshuka vyvinulo víc než pouhá "silniční značka", stal se symbolem naděje a vyjádřením pohostinnosti, symbolem vůdcovství, spolupráce a přátelství lidí. Každý kámen, z něhož je postaven, byl vybrán podle toho, jak bude držet dohromady s ostatními. Jednotlivé kameny se navzájem podporují a drží pevně pohromadě díky vzájemnému vyvážení. Pevná kamenná stavba je zároveň poselstvím: skupina dosáhne spoluprací a týmovým úsilím většího úspěchu než jedinec. Inukshuk připomíná důležitost přátelství a závislost jednoho na druhém." 
(TOMSOVÁ, Lenka. Vzrušující Vancouver: Průvodce a cestopis. Praha: Společnost přátel Kanady, 2010. ISBN 978-80-904499-1-6.)

Hledání práce a bydlení

Konečně jsem se dostala k počítači a mám čas napsat, jak jsem vlastně ve Vancouveru hledala práci. 

První týden jsem se po pár dnech pobytu rozhodla nechat procházek a pustit se naplno do hledání práce. Musela jsem si upravit životopis, protože tady se např. neuvádí věk, pohlaví, národnost a ani se nedává do CV fotografie. Tak jsem to trošku překopala a začala posílat svoje "resumé" na všechny strany.

První záměr bylo najít práci v administrativě, prostě cokoli v kanceláři. Přišlo mi to logické, protože jsem nikdy nic jiného nedělala. Chtěla jsem to zkusit, i přesto, že jsem od ostatních věděla, že je to hodně těžké a místní firmy radši zaměstnají místní. Když jsem procházela diskuze a blogy lidí, kteří tu kdy pracovali, tak všichni dělali v pohostinství…

Tak jsem začala reagovat na vše od HR asistentek, sekretářek až po data entry a recepční. Posílala jsem životopisy na všechny strany a myslím, že jich bylo něco přes stovku.

A nestalo se skoro nic. Tedy až na 2 krátké rozhovory po telefonu, ze kterých se ale nic nevyklubalo.

Nicnedělání mě totiž po chvíli přestalo bavit. Nejsem turista na dovolené, který utrácí za atrakce a chce všechno vidět a všechno zkusit. Ani nejsem pracující, takže mám dost volného času. A na to já nejsem zvyklá! :))  

Tak jsem poslechla rady ostatních a začala reagovat opravdu na všechno - prodavačky, servírky, hospodyně, mytí nádobí v restauraci, příprava jídel, práce v kavárně. Opravdu vše, vše, vše.

Řídila jsem se radou jedné slečny, že je potřeba si CV trochu přikrášlit, hlavně se někde rychle zaháčkovat a pak člověk může hledat dál.

Proto jsem si do svého životopisu přidala praxi v restauraci, hotelu nebo v obchodě s oblečením - podle toho na jakou pozici jsem odpovídala. A světe div se, najednou to začalo fungovat. Během týdne jsem byla na 6 pohovorech a při prvním z nich dostala nabídku.

Sice se říká, že člověk nemá váhat a práci vzít ať je to cokoliv, ale já jsem ji odmítla. Důvodem byla pracovní doba, od 16 hodin do půlnoci, od pátku do úterý. Trochu by mě mrzelo nemít volné víkendy, ale dalo by se to přežít než bych našla něco jiného. Ale vzhledem k mému bydlení bych z práce odcházela o půlnoci a domu se dostávala až ve 3 ráno.

Takže jsem pokračovala ve hledání dále.

Nakonec pracuji v kuchyni v luxusní restauraci na Burnaby Mountain. Mám uniformu, plat vyšší než minimum, podíl na spropitném a navíc úžasné jídlo během směny. Při té první jsem si dala steak - když jsem pak koukala do jídelníčku, tak jeho cena je 33 dolarů! Musím říct, že pracovat v kuchyni je pěkná dřina. Sranda je, když nad tím přemýšlím, že se svými zkušenostmi a vzděláním pracuji v kuchyni.

Pamatujete? "Je to inženýrka z Prahy,…”  :))))

obývací pokoj, TV s cca 600 programy

Poblíž práce jsem si našla i bydlení. Během tří dnů jsem viděla několik pokojů, hledala jsem opět spolubydlení. Nakonec bydlím s jednou holkou z Korey a rodilou Kanaďankou. 

Nemusela jsem si nic kupovat, takže jsem ušetřila i pár dolarů. Tady je běžné, že si člověk musí koupit svoji peřinu, polštář a povlečení, nebo i vlastní nádobí. Tady to vše mám, stačilo si přivézt kufry. Mám to blízko na metro, relativně blízkou do práce a navíc sem jednou za 14 dní chodí uklízečka. Tohle když mi majitel řekl, tak jsem jen zalapala po dechu a hned složila zálohu na nájem.