Double black diamond sjezdovky

Zimní střediska jsou v Kanadě jiná než ta evropská. Liší se značením i terénem.

Značení 

• Zelená tady znamená sjezdovku pro začátečníky, jsou mírné a vždycky urolbované.
• Modré jsou pro středně pokročilé. Některé jsou urolbované, ale některé modré jsou i tzv. boule.
• Další jsou černé (black diamond), kterým se rolba vyhýbá. Jsou to buď boule nebo jen neupravený terén. Některé černé jsou fakt obtížné, ale najdou se i takové, které jsou v pohodě jezditelné. 
• A pak tu máme dvojité černé (double black diamond). A tady začíná ta pravá zábava! To jsou sjezdovky (pokud se to tak dá vůbec nazvat) plné prašanu a žádná rolba se sem ani nedostane. Jezdí se mezi stromy, hodně často se ke svahu musí dojít s lyžemi na zádech. Ale stojí to za to! 

Terén

V Evropě jsem nikdy nejezdila mezi stromy nebo v půlmetrovém prašanu. Tady to možné je.

Dvojité černé sjezdovky nebo místní Tayton Bowl v Panorama Mountain Village. Tady je spousta sněhu a existuje jediné pravidlo : "Hlavně to nenapal do stromu!" 

Tayton Bowl

Ukrytý klenot v Panorama. Tohle je přesně to místo, kam člověk musí dojít pěšky. Všude jsou upozornění  že jde o terén pro zkušené jezdce a jde také o místo, kde hrozí nebezpečí lavin (ty jsou ale denně pod dozorem horské služby). A hlavně jde o místo, kde se člověk nejvíc vyblbne a užije si.

Poprvé jsem v Tayton Bowl byla na začátku ledna a vůbec jsem si v té době nebyla jistá, jestli to zvládnu. Kamarád mi půjčil jeho lyže do prašanu (jsou pořádně široké) a když mě ostatní několikrát ujistili, že na to mám, tak jsem vzala lyže na záda a šla.
Jenže jsem netušila, do čeho jsem se to zase pustila. Když jsme minuli poslední sjezdovku a blížili se k lanu s praporky označující konec areálu, tak jsem začala být pořádně nervózní. Na začátku sezóny jsme měli školení, že za hranici areálu se nesmí bez vysílačky, protože tady laviny nikdo nekontroluje a horská služba sem nechodí. Naštěstí jsme šli jenom kousek za hranici a pak hurá do toho. Kluci, se kterými jsem tam byla, byli celí natěšení.
Ale já si málem čůrala do kalhot... Stála jsem nahoře, koukala do lesa a neviděla žádnou možnou cestu, jak se dostat dolů. V krku jsem měla knedlík, rozklepaná kolena a srdeční tep asi tak 200. Jenže mi také bylo jasné, že cesta zpět není a já to musím sjet. Naštěstí jsem také věděla, že mě v tom kamarádi nenechají, ale ani to mi moc nepřidalo.

Sebrala jsem všechnu svoji kuráž, obrátila lyže směrem dolů a jela. A sjela jsem to. A bylo to úžasný!!! A přesně jsem si říkala, že tohle člověk v Evropě nezažije. I přesto, že si za takovýmhle dobrodružstvím musí člověk doslova dojít, tak to vždycky stojí za to.

Když jsem pak dojela dolů, tak jsem byla vysmátá jako měsíček a věděla jsem, že to rozhodně nebylo naposledy.

Nezapomenutelné Vánoce a Silvestr

Vánoce jsou svátky klidu a většinou je trávíme s rodinou a se svými blízkými. Pro mě to byly první Vánoce, které jsem trávila sama, na druhém konci světa v malém městečku v Kanadě. Bála jsem se, že o Vánocích na mě padne melancholická nálada a bude mi stýskat více než obvykle. Nakonec jsem na nějaké stesky neměla vůbec čas.

Moje paní domácí mě pozvala, abych Vánoce strávila s ní a s její rodinou, což jsem s díky přijala. Tady se Vánoce slaví až 25. prosince, ale o zábavu jsem měla postaráno i na můj Štědrý den - 24.12.

Večer 24. prosince nás pozvali naši sousedé na předvánoční večeři. Šla jsem já, moje australská spolubydlící a naše paní domácí. Večeře byla báječná, podával se losos, bramborová kaše, zelenina a k tomu sklenička bílého vína. Ve spojení s dobrou společností to byl moc fajn večer. Pro mě ale tímto nekončil, protože já jsem byla pozvaná ještě na jednu večeři.

S mými kamarády a kolegy jsme naplánovali Secret Santa párty. Každý koupil jeden dárek a přinesl něco k zakousnutí. Sešlo se nás tam asi 15 a perfektně jsme si to užili. Upekla jsem vanilkové rohlíčky a i přesto, že vůbec nebyly jako od maminky, tak slavily velký úspěch.

Na Štědrý den (tedy 25. prosince) jsme ráno otevřely dárky, a pak nás pozvala dcera naší domácí na vánoční snídani. Na vybranou byla slanina, míchaná vajíčka, čerstvě upečené nadýchané bulky se šlehačkou, marmeládou nebo javorovým sirupem a spousta dalších věcí, které nedokážu pojmenovat. Byla to mňamka a nacpala jsem se tak, že oběd jsem úplně vynechala :-)

Darlene (naše paní domácí) pro mě a moji australskou spolubydlící připravila vánoční překvapení. Ani jedna jsme netušily, o co se jedná. Věděly jsme ale, že to bude stát za to. Sama Darlene, která překvapení připravila, byla tak natěšená, že z toho nemohla spát. A opravdu to stálo za to. Dostaly jsme instrukce teple se obléci, posadila nás do auta a jelo se. Když jsme přijely na statek a uviděly saně a tažné koně, bylo jasné, že tohle překvapení bude parádní. Jízda na saních v zasněžené krajině, kolem ohromující hory, vánoční atmosféra. Bomba!

Po návratu jsme se pustily do příprav vánoční večeře. Krocan byl tou dobou už několik hodin v troubě. Sranda byla, že naše trouba moc nefunguje, takže se krocan musel péct v troubě našich sousedů a Darlene ho chodila pravidelně kontrolovat a podlévat. Kanadská večeře vypadá tak, že se připraví spousta jídla a na talíř si pak člověk nandá, co chce. Jak to nazvala jedna moje kamarádka, pak to vypadá jako "co dům dal".

Adrenalinový výlet za horkými prameny

Každou středu jezdí moji kamarádi z města do nedalekých horkých pramenů - Lussier Hot Springs. Od Invermere je to asi 1,5 hodiny jízdy autem a jde o prameny ryze přírodní. Jsou uprostřed lesa, vedle řeky a samotná jezírka jsou vytvořená z kamenů.

Když se mi v práci podařilo skončit rozumně, tak jsem s kamarády jezdila taky. Jen tak se koupat v noci uprostřed divočiny, ve vodě, která má asi 40°C.
Často venku kolem nás sněžilo, někdy bylo vidět i hvězdy. Jezdívalo nás tam asi 10, někdy kamarádi vzali i vodní dýmku a vždycky jsme si vzali plechovky s pivem :-) Asi si dokážete představit, jaká pohoda to je. Přesně v těchto okamžicích zapomínám na všechny strasti a jen si užívám tu nádheru.

Na začátku ledna jsme opět vyrazili, tentokrát nás jelo jen 5. Tři Kanaďani, já a Shani (moje australská spolubydlící). Pivo, vodní dýmka, hvězdné nebe, sníh všude kolem....byla to paráda!
Bohužel jen do té doby než jsme vylezli z vody ven, kdy se Shani zamotala hlava a bylo jí na omdlení.
Venku bylo asi -10°C a ona si sedla na ručník, že je jí divně a že si musí odpočinout. Nutno podotknout, že byla nahá a vůbec se neměla k tomu se začít oblékat. Bylo mi jasné, že je zle. Uprostřed lesa, kde není ani světlo, natožpak telefonní signál. A my jsme tady měli kamarádku, která byla tak zesláblá, že málem kolabovala. Samotné se mi z toho dělalo slabo, protože jsem nevěděla, co bude.

Ale to, co začalo během chvilky, bylo až k neuvěření. Zvládli jsme to a opět jsem se přesvědčila, jak Kanaďané drží při sobě. Kassa záchranářka, která mi pomohla Shani obléct a pak s ní začala dělat cvičení, aby se jí vrátila krev do hlavy. Kamarád s nožem, který se hodil na zmrzlou energy tyčinku. Druhý kamarád, který běžel nastartovat a zahřát auto. Dokonalá spolupráce!

A tehdy jsem pochopila, proč jsou všude u horkých bazénů (ať už umělých nebo přírodních) upozornění, ať se člověk nechodí koupat sám.

Důvod, proč se Shani tehdy udělalo špatně, byl jednoduchý. Celý den moc nejedla, ani nepila. Bohužel o tom taky ale nikomu neřekla, tak jsme jejímu kolapsu nedokázali zabránit.