Pád na hubu... aneb proč jsem odjela z Vancouveru

Důvodů k odjezdu jsem měla hned několik a tím hlavním bylo počasí. Na konci září začalo pršet a pršelo a pršelo a stále pršelo. Když jsem si před půl rokem vybírala, kam do Kanady pojedu, byl Vancouver jasná volba. Věděla jsem i o počasí, jaké tady na podzim a v zimě panuje - tj. vytrvalý déšť. Ale myslela jsem si, že jsem silná a zvládnu to. 
Ale ouha. Nečekala jsem, že "vytrvalý déšť" je opravdu vytrvalý a když pršelo 14 dnů v kuse a moje nálada začala klesat pod bod mrazu, bylo mi jasné, že tohle nezvládnu.

Druhé znamení k odjezdu bylo na konci září, kdy jsem přišla o práci. V restauraci Donair Dude skončila sezóna a propustili polovinu lidí. Najít novou práci nebylo nijak složité, tak jsem si našla rovnou dvě. Přes den jsem pracovala v opět restauraci, kde jsme tentokrát připravovali saláty (mňam!) a po večerech jsem občas vypomáhala v úklidové firmě.
 
Už v té době mi poněkolikáté proběhla hlavou myšlenka odjet na hory a užít si sníh a zimní sporty. Když jsem pak přišla o střechu nad hlavou, tak mi bylo jasné, že odjet prostě musím. 

Původně jsem chtěla v tomto blogu psát hlavně o dobrých zážitcích, výletech a zkušenostech. Kdo mě zná, tak ví, že patřím mezi ty, kteří si neradi stěžují, a spíše se snažím na všechno koukat z té lepší stránky. Jenže život není vždy idylický a patří sem i těžké chvíle a úskalí, která musíme překonávat. Moje zkušenost byla hodně nepříjemná a bohužel to byl tvrdý pád na hubu. 

Prvního listopadu jsme se přestěhovaly do nového bytu a samotné stěhování bylo hodně hektické. Přeci jen jsme bydlely pohromadě 4 ženské a každá z nás měla spoustu věcí. Nakonec jsme to ale zvládly!
Já jsem šla večer zase pomáhat do úklidové firmy a v půl dvanácté mě měla vyzvednout kolegyně Míša. Chvilku předtím mi volala jedna ze spolubydlících a řekla, že si na ně došlápl správce - že je v bytě nějak moc lidí a co to má znamenat. Nechápala jsem a o to víc byla překvapená, když mi řekla, že v bytě s nimi zůstat nemůžu, že si musím okamžitě najít něco jiného. Asi si dokážete představit, jak mi bylo. V novém bytě jsem mohla tu noc přespat a pak musela pryč. Na chvilku se ze mě vlastně stal bezdomovec. Naštěstí jsem kolem sebe měla ve Vancouveru dobré kamarády, kteří mi pomohli. Jak se říká, v nouzi poznáš přítele. A je to pravda!

Určitě se ptáte, jak se tohle mohlo přihodit. Odpověď je jednoduchá: lidská hloupost. Spolubydlící, která nový byt našla, se zapomněla zeptat, jak to je se spolusdílením bytu. Bohužel si ani nepřečetla smlouvu, kde byla tato problematika popsána. Vše by se ještě dalo vyřešit předtím, než jsme se měly stěhovat, smlouvu jsme spolu pak procházely, ale bála se vzít do ruky telefon, zavolat správci a domluvit se s ním.

Křičela jsem, brečela vzteky a zoufalstvím uprostřed ulice a nakonec se s tím vším musela poprat. Jsem o pár "přátel" chudší a o jednu zkušenost bohatší. Během měsíce jsem se nakonec 4x stěhovala a moc děkuju všem, kteří mně pomohli se stěhováním věcí nebo u sebe nechali nějaký čas přespat.
Na konci listopadu jsem z Vancouveru opravdu odjela, nová práce na mě čekala v Panorama Mountain Village - ve Skalistých horách.

Výlet do USA - víkendový Seattle

Do Seattlu jsem vyrazila opět s českými kamarády a byla to sranda. Počasí je tam na podzim úplně stejné jako ve Vancouveru - to znamená, že celý víkend pršelo.

Seattle je známý především tím, že tam byl založen Starbucks. Úplně první kavárna je na rohu naproti dalšímu známému místu - Pike Place Market.

Je to tržnice, kde se dá koupit spousta hezkých i netradičních suvenýrů, ovoce, zelenina, květiny, oblečení, gramofonové desky nebo staré časopisy. Jeho světově proslulou částí je pak trh s rybami.
Místní prodavači tady hází vše, co prodávají - ať už jde o ryby malé i velké, kraby, mušle nebo pohádky s kaviárem. Je vidět, že je jejich práce baví a zákazníci se sem rádi vrací.

Přidávám sem odkaz na video, kde jsou prodavačí v akci.

Trh je docela veliký a jeho součástí je i hodně netradiční street art umění - pokud se to uměním dá vůbec nazvat. Je to zeď vytvořená ze žvýkaček! Je nuvěřitelné, kolik jich tam je a také v jaké výšce jsou až umístěné. Taky jsem tam jednu přidala :-)

Pokud jste milovníky hudby nebo umění, je Seattle místo, které stojí za návštěvu. V každém parku je nějaké socha nebo instalace a také je tu  úžasné muzeum hudby. Je přímo vedle Seattle Needle (ta špičatá vyhlídková věž) a už sama jeho budova je umělecké dílo. Kamarádka popsala tuhle budovu jako obří mnohobarevnej vrak auta z budoucnosti... prostě se to musí vidět, popsat to nejde.

Uvnitř je pak výstava kytak, skripty, zmínky o místních hudebnících jako Pearl Jam, Nirvana neboJimi Hendrix. A taky nahrávací studio, kde si člověk může zkusit nahrát vlastní nahrávku.

Podzimní výletování

Manning Park ... a hláška "Neznám bolest!"

 

Výlet do Manning parku mě čekal přesně 1.září. Po dlouhé době to byl  víkend, kdy jsem měla volno a stejně tak moji kamarádi Vašek a Marta.
Čekal nás pochod cca 30 kilometrů, na který jsem se moc netěšila. Už asi dva týdny mě trápila bolest nohy a každé došlápnutí bylo nepříjemné. Nakonec jsem se rozhodla jet, přeci jen po vyčerpávajícím létu v práci jsem se těšila na hezkou přírodu a společnost kamarádů. A šlo se jen po hřebeni, takže to nakonec nebylo tak náročné.

S Martou je velká sranda, je z Ostravy a její vtipy jsou super. Často se nám spolu stává, že se začneme smát a je nemožné přestat. Také je to tvrdá holka, která nezná bolest... Hláška "Neznám bolest." patří mezi její oblíbené a při výletu do Manning parku jsme jí nakonec použily obě. Já díky své bolavé noze a Marta kvůli tomu, že jí cestou luplo v koleni. Nejlepším kamarádem nám byl Ibuprofen :-)

Nakonec jsme těch 30 kilometrů ušli, i když jsme nedošli až na konec stezky. Začínalo být pozdě a Vašek se bál (asi oprávněně), aby nás nemusel nést nazpět. Ale my statečné holky jsme vše zvládly.

Whytecliff Park ... aneb když člověk zapomene na příliv

 

cesta při odlivu

Další výlet byl v rámci Vancouveru. Jeli jsme do Whytecliff parku na piknik. Já, Marta a Martin - další Čech, nováček ve městě. 

Cesta tam nám trvala přes hodinu, protože park je hodně vzdálený od centra. Součástí parku je i ostrov, kam se dá normálně dojít po stezce z kamenů. 

A na tomhle ostrově jsme se rozhodli si udělat piknik. Bylo krásně, svítilo sluníčko a my si užívali hezkého dne. Víno, jídlo, pohodička.

 a při přílivu ...

Sranda ale skončila v době, kdy jsme si uvědomili, že se kolem nás přestali procházet lidé a že je možné na čase vydat se nazpět. Ale ouha... Cesta, po které jsme přišli, tak byla zatopená. My jsme totiž zapomněli na přiliv!

Řešení nebylo příjemné, ale bylo nutné... sundat kalhoty a brodit se nazpět. Po pupík ve vodě, batoh na zádech, boty kolem krku a srdce v kalhotách. Měla jsem strach, abych do vody nezahučela úplně, nenamočila se a nezničila mobil anebo foťák. Nakonec jsme se všichni úspěšně přebrodili a věci zůstaly suché. Já s Martou jsme si nakonec byly i zaplavat... já tedy jen jedno dvě tempa, protože voda byla LEDOVÁ.

Vancouver Island

Během září jsme stihli ještě jeden výlet. Tentokrát jsme jeli na celý víkend na Vancouver Island. Je to ostrov o velikosti celé České republiky. 

V pátek večer jsme se nalodili na trajekt a v noci dojeli do města Toffino.

Druhý den jsme prošli město, kde je moc hezká galerie - vystavují se tam díla indiánského umělce, jmenuje se Roy Henry Vickers. Jsou to krásná díla, ze kterých přímo dýchá spiritualita a indiánské tradice.

Odpoledne nás čekal výlet na Long Beach, což v překladu znamená "dlouhá pláž". A je opravdu dlouhá, ani není vidět, kde vlastně končí. Má přes 11 kilometrů!
Je oblíbená zejména mezi surfaři, protože vstup do moře je pozvolný a jsou tu velké vlny. Ideální také pro ty, kteří se chtějí surfování teprve naučit.


Na druhý den jsme spali opět v kempu. Nutno poznamenat, že místní kempy jsou úplně jiné než ty v ČR. Jednotlivá místa jsou připravena na kempink, vždy je tam rovná plocha na stan nebo dva, stůl a lavičky, ohniště. Každé místo je označeno číslem, takže potřebujete mapu, abyste našli své místo. I když přijedete v noci, tak to nevadí, protože u kanceláře je cedule s místy, která jsou stále volná. V každém kempu jsou záchody a někdy i sprcha. Velmi často i přístup na wi-fi.

Druhý den jsme se vypravili na další pláž. Šlo o Botanical Beach, která je zajímavá kvůli živočichům, kteří tu žijí - a to převážně v puklinách a dírách ve skalách. Místní sasanky je nejlepší pozorovat při odlivu a my jsme tu byli ve správný čas.


Poslední zastávkou bylo hlavní město na ostrově - Victoria. Oproti Vancouveru tu na člověka dýchne historie. Ze všech kanadských měst se tu také nejvíce dodržují tradice, a jelikož tady žije spousta Angličanů, tak i místní tradice nejvíce evokují starou Anglii.

Dominantou města je hotel Fairmont Express, z velké části zarostlý břečťanem. Hotel je přímo u přístavu - je to ta velká budova na fotce vpravo. 

Událo se toho hodně...léto ve Vancouveru

Za chvíli jsou Vánoce a já jsem zjistila, že poslední příspěvek na mém blogu je z období prázdnin.
Mám co dohánět a stalo se toho opravdu hodně... několikrát jsem se přestěhovala, jednou jsem si musela hledat nové bydlení ze dne na den, změnila práci a byla na mnoha výletech.

Ale pěkně popořádku.

Léto ve Vancouveru bylo vážně parádní. Teplota se často pohybovala kolem 30°C, což je na Vancouveru až nezvyklé. Co se mi ale líbilo nejvíc, tak byla široká škála aktivit, které se daly podnikat. Kromě výletů na kole nebo s kamarády po okolí se dělo spousta věcí ve městě samotném - jak už jsem psala, byla soutěž ohňostrojů, Pride Parade, letní kino.


Během léta jsem si také udělala místní řidičák.
Můj český řidičák tady totiž po 3 měsících přestává platit a mezinárodni tu vůbec neuznávají. Auto sice nemám, ale s kamarádem jsme hodně jezdili na víkendové výlety a někdy se střídali v řízení. Vzhledem k tomu, že jsem radši opatrná a vysvětlování policistům jsem se chtěla vyhnout, tak jsem zvolila cestu nového ŘP. Po složení teoretických testů mě čekala jízda. Musela jsem si přivézt vlastní auto a zkouška trvala 45 minut.
Co se mi líbilo, tak je systém, jakým ke studentům přistupují. Na začátku jízdy každý dostanete kartičku, kde jsou otázky, které chcete položit zkoušejícímu. Jestli můžete mít sluneční brýle, jestli je možné mít puštěné rádio... nebo třeba i to, co dělat, když se chci podrbat na nose. Může se to zdát hloupé, ale pro ty, co dělají řidičák poprvé, tak přesně takové otázky řeší. A tady jsou na to připraveni.
Jízdu jsem samozřejmě udělala, můj zkoušející měl jen jedinou výtku - jezdila jsem moc pomalu :-))

Nejlepší letní zážitek byl výlet letadlem. Kamarád, který tu studoval a dělal pilotní licenci, mě vzal do maličké Cesny a já tak mohla strávit 4 hodiny v letadle. A samozřejmě jsem měla možnost i chvilku pilotovat. Myslela jsem, že na řízení letadle je nejsložitější vzlet a přistání. Ale není to tak.

Nejsložitější je samotná příprava letadla na vzlétnutí. Nejprve se musí letadlo zkontrolovat po technické stránce, domluvit s věží povolení ke vzletu a pak začne sranda. Před samotným vzletem je potřeba provést asi 50 činností, které letadlo připraví a pak se jde do vzduchu. Samotný let je pak oproti ostatnímu docela jednoduchý.